Až se postavíš na vlastní nohy...

Znamená vstup do dospělosti to, že člověk najde zaměstnání, opustí rodiče a začne vydělávat? Tuto otázku si položila Cécile Van de Veldeová z Vysoké školy sociálních studií (EHESS) v Paříži v publikaci s názvem Devenir adulte – Sociologie comparée de la jeunesse en Europe [Stát se dospělým – srovnávací sociologie evropské mládeže] (PUF, 2008). Mezi jižním Španělskem a Dánskem vede totiž mnoho různých životních drah a definice termínu „dospělý“ se dokonce v jednotlivých zemích liší. Setkání.

Odhalila jste v rámci Vašeho průzkumu nějaké podobnosti ve způsobu, jakým se mladí Evropané staví ke vstupu do života dospělých?

Ano, mezi mladými Evropany existují společné rysy, ale týkají se zejména společných tužeb a sdílených hodnot, jako je touha po nezávislém a samostatném životě, chuť najít si čas na formování vlastní osobnosti a svoboda při rozhodování, jaký směr udat vlastnímu životu. Tyto aspirace jsou sice společné, nicméně osudy mladých Evropanů se značně liší podle země původu, a to především proto, že systém státní podpory, pracovní trh a struktura vysokého školství jsou v jednotlivých zemích odlišné. Myslím, že poté, co jsem dokončila výzkum, mohu říci, že pokud jde o životní dráhu mladých lidí, přáli by si být Evropané ve svém souhrnu Dány nebo Skandinávci…

Univerzita dnes zdá se představuje v porovnání se situací před padesáti či šedesáti lety něco jako základní stavební kámen. V té době jen málo lidí chodilo na univerzitu proto, aby dostalo práci a vstoupilo do dospělého života…

V porovnání s předchozími generacemi se vztah ke studiu evidentně změnil. Ve zkratce lze říct, že lidé studují více a vydělávají méně… Je pravda, že se ve všech evropských zemích vysoké školství za posledních padesát let zdemokratizovalo. Nicméně představovala-li univerzitní průprava pro předchozí generace záruku sociálního vzestupu a profesního úspěchu, není dnes vysokoškolský diplom ani klíčem k budoucímu zaměstnání, ani zárukou sociálního začlenění. Dokonce můžeme hovořit o nedodrženém slibu sociální integrace u generací, které na pracovní trh vstoupily před nedávnem a do studia předtím investovaly značné prostředky. Mobilizace španělských 1 000 euristů, hnutí mladých diplomovaných lidí, jejichž příjem nepřesahuje 1 000 euro, v tomto směru například jasně ukazuje, že si jsou mladí lidé degradace svého sociálního statutu vědomi.

Jaké významné rozdíly jste odhalila v životní dráze mladých Evropanů?

Tato otázka by si zasluhovala podrobnější prezentaci různých aspektů, jako je vztah k rodině, ke studiu a k zaměstnání, k budoucnosti, k dospělosti… Každopádně si můžeme s pomocí několika výrazů utvořit představu o různých zkoumaných evropských modelech. V Dánsku a obecněji ve Skandinávii je vstup do dospělosti spojen zejména s „nalezením sebe sama“ skrze dlouhou a objevnou životní dráhu, kterou procházejí mladí lidé nezávislí na rodičích.

V liberálnějších zemích, jako je Velká Británie, se jedná především o to, „postavit se na vlastní nohy“, to znamená dosáhnout rychle a vlastními prostředky statutu dospělého. Ve Francii, podobně jako v jiných korporativních společnostech se o mládeži uvažuje jako o čase investovaném do studia a završeném „zařazením se“ do bezpečného socioprofesního prostředí. Ve středozemských zemích prožívají lidé vstup do dospělosti jako dlouhou cestu k uskutečnění tří podmínek nezbytných k tomu, aby se člověk „usadil“: zaměstnání, bydlení, partner.

Který z těchto modelů podle Vás mladé lidi nejvíce podporuje v jejich rozvoji?

Současná hospodářská krize bohužel nepřeje přechodu ke skandinávskému modelu, který je založen zejména na vysoké zaměstnanosti a značné státní podpoře při financování studií. Naopak je možné, že všechny výše nastíněné modely budou ve skutečnosti zpochybněny a ovlivněny dimenzí středomořskou. Důraz tak bude v různé míře kladen na očekávání a nejistotu spojenou s životní dráhou mladých lidí.

Matias Garrido