Lenost

Řecko – Je to chyba Angely Merkelové, říkají. Má-li Evropa potíže, pak za to může německá necitelnost. Těmito slovy vysvětlují bulvární deníky řeckou krizi, stejně znějí slogany demonstrantů a populistických lídrů. Podle Řeků problém nespočívá v dluhu, ale v tom, že u nich cizinci zavádějí nové pořádky, tlačí na ně a poučují je. Tímto lžou sami sobě a lžou i Evropě.

V Aténách nás překvapí řecká sebeshovívavost. Kdo kritizuje ty, kdo jsou odpovědni za současný stav? Kdo kritizuje společnost založenou na dluhu? Lidi, kteří byli přesvědčeni o tom, že Evropa bude vždycky dost bohatá na to, aby Řekům přispěchala na pomoc? Korporace úzkostlivě lpějící na svých privilegiích? Zaměstnance státních drah, kteří si díky neprůhledným mzdovým tabulkám přišli na pohádkový plat? Rodiny pobírající důchod za své zemřelé? Politické představitele, kteří zaměstnávali synovce a neteře svých voličů? Tytéž synovce a neteře, kteří se od nich nechali zaměstnat? Aténská média o tom všem samozřejmě hovoří. To, co ale v Řecku chybí, je velký očišťující hněv vůči těmto Řekům.

Populisté v Aténách pomlouvají Angelu Merkelovou, ale vůči místním představitelům zodpovědným za současnou situaci se chovají shovívavě. Raději pokřikují na vzdáleného strašáka, než by si zametli před vlastním prahem. Skutečná krize Řecka spočívá právě v této charakterové slabosti, v této neschopnosti sebekritického pohledu. MICHAEL THUMANN

Přechovávačství

Švýcarsko – Ve hře jsou kolosální částky. Natolik obrovské, že by se nad nimi měly za normálních okolností evropským politickým představitelům rozšířit údivem zorničky. Jen ve Švýcarsku vlastní soukromé osoby – povětšinou Evropané – 1, 56 bilionu eur. Ve Velké Británii, zejména pak na Normanských ostrovech, je to 1,4 bilionu eur, v Lucembursku 440 miliard a v Lichtenštejnsku 78 miliard. Všechny tyto země nesou spoluvinu na daňových únicích. Národní bohatství čerpají ze zahraničí a žijí z úroků.

A jak na to reaguje Evropa? Evropské státy namísto toho, aby daly jednohlasně najevo své pobouření, přistupují k těmto skandálním praktikám jako ke staré tradici, k diplomatické záležitosti. Co se Lichtenštejnska a Švýcarska týče, jen pár zemí (včetně Německa) chtělo podepsat vlastní dohodu o dvojím zdanění. Jde o to, že by část daňového dluhu byla zemi, odkud peníze pocházejí, vyplácena formou paušální daně. Tento přístup je v rozporu s návrhem Evropské komise na zavedení automatické výměny informací o daňových podvodnících, s nímž nesouhlasí mimo jiné ani Lucembursko. To samé Lucembursko, které tak rádo hlásá evropskou solidaritu. PEER TEUWSEN

Pokrytectví

Německo – Je možné, aby existovala Evropa, v níž jedna země vyváží a vydělává, zatímco ostatní konzumují a zadlužují se?

Němci jsou hrdí na svou výkonnost v oblasti exportu, která jim slouží jako důkaz o výkonnosti jejich ekonomiky. Pokud ale jedna země prodává do zahraničí víc, než získá zpět, začne to být problematické pro všechny. Německý export do zemí EU letos vykázal přebytek ve výši 62 miliard eur. Neznamená to nic víc, nic míň než to, že zboží vyrobené v Německu není směňováno za zahraniční zboží, ale je v podstatě dodáváno na úvěr. Jižní Evropa, která od Němců jejich výrobky kupuje, se tím u nich zadlužuje. Jinými slovy: bohatství Německa se zakládá na dluzích jeho sousedů. A kdo si přitom jako první na tyto dluhy stěžuje? Ano, správně: Němci.

Dřív nebo později nadejde den, kdy dlužníky ohrozí bankrot a věřitelé budou muset ze svých nároků na splátku pohledávek slevit. Německo v posledních letech nastřádalo v zahraničních aktivech 1 bilion eur. A valné části těchto peněz bude moct dát sbohem, až jednoho dne nebude Jih už dále schopen platit.

Proto ta současná prohlášení kancléřky o tom, že všichni mají být jako Němci. Jinými slovy, že i ostatní země by měly více vyvážet než dovážet. A tedy i snížit platy a ohlídat si spotřebu. To se snadno řekne, ale hůř udělá. Kdyby totiž začali všichni pouze prodávat, nebyl by tu nikdo, kdo by nakupoval. Ekonomika by se tak přestala rozvíjet. Pokud Evropané nechtějí zaplavit svět svými výrobky – což je svět stejně nenechá udělat – musejí dosáhnout rovnováhy uvnitř samotné Unie. Italové si musejí utáhnout opasky – a Němci začít víc utrácet. MARK SCHIERITZ

Nestřídmost

Španělsko – „Nevytáhneš ryby z moře souseda svého,“ mohlo by znít jedno z deseti evropských přikázání, doplněné o „Tvé zemědělce nebudou napájet evropské dotace“.

Na období let 2007-2013 přidělil Brusel španělskému rybolovnému průmyslu více než jednu miliardu dolarů [767 milionů eur], tedy mnohem větší částku, než získala kterákoliv jiná země EU. Vzhledem k tomu, že jsou evropské vody obětí nadměrného rybolovu, vysílá Španělsko svá ultramoderní plavidla k břehům Senegalu a Mauritánie. Nejenže toho tak na místní rybáře mnoho nezbude, ale Španělsko navíc překračuje stanovené kvóty.

Proti firmám provozujícím tyto praktiky by bylo třeba zahájit soudní proces a rovněž je nutné, aby EU podepsala s africkými státy nové smlouvy o rybolovu. Španělská vláda oba návrhy už dlouho odmítá, stejně jako novou reformu evropského systému na podporu zemědělství. Na evropské zemědělství putuje každoročně z bruselské pokladny zhruba 50 miliard eur. Největší část čerpají přímo zemědělci z jednotlivých členských států, kteří si tak mohou udržet konkurenceschopnost v silně konkurenčním sektoru, který sází na cenové srážky. Značné množství zlevněného masa, mléčných výrobků a zeleniny ze Španělska, Itálie, Francie či Německa mezitím končí na afrických trzích.

Je to dobré pro chudé, argumentují vývozci. Až na to, že pěstování místních potravinářských plodin tím v zemích jako Ghana, Kamerun nebo Pobřeží slonoviny bere za své a že si už tyto země v případě růstu cen základních zemědělských výrobků nebudou moci dovolit dovážet mléko v prášku, drůbeží droby a obilniny z EU.

Nicméně pokud by měla situace vyústit v krizi zásobování, respektive v krizi potravinovou, budou se moci na Evropu spolehnout – EU hlavním světovým kapitálovým účastníkem v oblasti naléhavé pomoci. ANDREA BÖHM