Existuje spojitost mezi krizí eura, neschopností politiků a vraždami dvou pouličních prodejců ze Senegalu, kterých se dopustil [13. prosince] ve Florencii pravicový extremista?

Na první pohled nikoliv: na jedné straně tu stojí kontinent žijící v nadbytku a jeho vedoucí představitelé neschopní znovu navázat na půlstoletí úspěchu; na straně druhé neofašistický, rasistický a ozbrojený extremista. Ale pokud se na celou věc podíváme do hloubky, spatříme, jak následkem vírů vyvolaných v našich podvědomích atmosférou recese vyplouvají na povrch ty nejprudší jedy našich dějin.

Britský premiér David Cameron se po návratu do Londýna po “rozvodu” s Evropou dočkal kritiky od City, jejíž zájmy měl v úmyslu hájit. Ale konzervativní poslanci z Westminsteru jej oslavovali pokřikem „Bulldog spirit!“, buldočí duch, označením připisovaném Winstonu Churchillovi.

Během několika měsíců trvajících diskuzí o euru jsme měli možnost vidět, jak na povrch vyplouvají ta nejodpornější klišé z alba špatných vzpomínek, u něhož jsme měli za to, že v něm už nikdo nikdy listovat nebude. Řekové se dožadovali „válečných reparací za německou okupaci během druhé světové války“ výměnou za splacení aténských dluhů. Německé noviny s deníkem Bild v čele Řeky zase popisovaly jako lenochy a nás Italy jako rozmařilé milovníky orgií. V reakci na kritiku našich veřejných účtů ze strany berlínských ekonomů zaplavily italské webové stránky anonymní komentáře, které se jednoduše omezují na rovnici „Němci = SS“. Cameronův výstup oživil i slovní spojení „zrádný Albion“, které s oblibou používal Mussolini. Nenávist, zahořklost, rasismus, pohrdání ostatními, netolerance: v časech krize se projevuje stále stejná DNA. Jako 13. prosince ve Florencii.

V předvečer války v Iráku v roce 2003 se Spojené státy a Evropa, spojenci, kteří spolu o 15 let dříve bez jediného výstřelu vyhráli studenou válku, rozdělili a navzájem se s nečekanou prudkostí uráželi. Vzpomínáte? Američané pochází z Marsu, Evropané z Venuše… hlouposti, které zkazily atmosféru, zvýraznily vzájemné problémy a zdůraznily odstup, který nebyl dosud překonán. Na jaře 2003 americký Kongres ve snaze přemostit propast, která mezi Washingtonem a Bruselem vznikla, pozval na své slyšení 4 evropské svědky. Spolu se současným polským ministrem zahraničních věcí Radkem Sikorskim jsem byl jedním z účastníků. Už tehdy jsme se shodli na tom, že zahrávat si ohněm populismu a nacionalismu je nebezpečné.

A dnes seriózní evropští pozorovatelé jako Gideon Rachman a Martin Wolf, stejně jako nositel Nobelovy ceny za ekonomii Paul Krugman říkají, že v nenávisti, jež vzrůstá na internetu, a v recesi, kterou spouštějí chybná rozhodnutí kancléřky Angely Merkelové a prezidenta Nicolase Sarkozyho, spatřují zárodky tragického období 30. let 20. století v Evropě s fašistickým totalitarismem v Itálii, Španělsku a Německu a stalinskými čistkami v Moskvě.

Krugman píše, že „recese […] vytváří obrovský hněv […] vůči tomu, co mnozí Evropané pokládají za tvrdý trest udělovaný Německem. Každý, kdo zná evropské dějiny, se nemůže tváří v tvář tomuto návratu nepřátelství netřást strachy.“ Laureát Nobelovy ceny tato slova napsal ještě před vraždami ve Florencii, ale již tehdy zmínil neonacisty blízké straně Svobodných v Rakousku, xenofobii Pravých Finů v Helsinkách, protiromské a antisemitské uskupení Jobbik a autoritářské snahy vlády strany Fidesz v Maďarsku. Ještě bychom mohli přidat neofašisty v Anglii a Francii a naše italské rasisty, kteří prolili krev v civilizované Florencii, která je už půltisíciletí hlavním městem evropské kultury.

Nepřehání Krugman? Doufám, že ano. Na rozdíl od mých anglosaských kolegů si nemyslím, že se budou 30. léta opakovat a že na ulicích opět uvidíme hnědé košile. Dějiny nepostupují mechanickým způsobem. Zlo má velkou představivost a schopnost se metamorfovat. Nicméně se domnívám, že vzhledem k hospodářsky těžkým časům, které nás čekají, se budeme běžně setkávat se vzájemným napadáním, vzýváním jakési domnělé skryté identity, v Londýně budeme svalovat vinu na Evropany a na kontinentě zase na Angličany. Budeme se pouštět do těch „druhých“, abychom se ubránili „my“ .

Političtí lídři, kteří by chtěli využít tuto epidemii pro získání nějakého toho hlasu navíc a novináři, kteří zasévají nenávist pro větší počet prodaných výtisků či prokliknutí, připravují lektvar, který může napáchat mnoho zla. Tím, co nás má vést k obraně blahobytu, růstu, dialogu a toleranci, nesmí být strach z návratu autoritářské minulosti, nýbrž z netolerance, která vyvolává strach z démonů budoucnosti. Ti nejsou oblečeni v šedozeleném, ale svou strašlivou tvář již ukázali v podobě masakru studentů u Osla a vražděním ve Florencii.