Vyberte si jazyk
Existuje spojitost mezi krizí eura, neschopností politiků a vraždami dvou pouličních prodejců ze Senegalu, kterých se dopustil [13. prosince] ve Florencii pravicový extremista?
Na první pohled nikoliv: na jedné straně tu stojí kontinent žijící v nadbytku a jeho vedoucí představitelé neschopní znovu navázat na půlstoletí úspěchu; na straně druhé neofašistický, rasistický a ozbrojený extremista. Ale pokud se na celou věc podíváme do hloubky, spatříme, jak následkem vírů vyvolaných v našich podvědomích atmosférou recese vyplouvají na povrch ty nejprudší jedy našich dějin.
Britský premiér David Cameron se po návratu do Londýna po “rozvodu” s Evropou dočkal kritiky od City, jejíž zájmy měl v úmyslu hájit. Ale konzervativní poslanci z Westminsteru jej oslavovali pokřikem „Bulldog spirit!“, buldočí duch, označením připisovaném Winstonu Churchillovi.
Během několika měsíců trvajících diskuzí o euru jsme měli možnost vidět, jak na povrch vyplouvají ta nejodpornější klišé z alba špatných vzpomínek, u něhož jsme měli za to, že v něm už nikdo nikdy listovat nebude. Řekové se dožadovali „válečných reparací za německou okupaci během druhé světové války“ výměnou za splacení aténských dluhů. Německé noviny s deníkem Bild v čele Řeky zase popisovaly jako lenochy a nás Italy jako rozmařilé milovníky orgií. V reakci na kritiku našich veřejných účtů ze strany berlínských ekonomů zaplavily italské webové stránky anonymní komentáře, které se jednoduše omezují na rovnici „Němci = SS“. Cameronův výstup oživil i slovní spojení „zrádný Albion“, které s oblibou používal Mussolini. Nenávist, zahořklost, rasismus, pohrdání ostatními, netolerance: v časech krize se projevuje stále stejná DNA. Jako 13. prosince ve Florencii.
V předvečer války v Iráku v roce 2003 se Spojené státy a Evropa, spojenci, kteří spolu o 15 let dříve bez jediného výstřelu vyhráli studenou válku, rozdělili a navzájem se s nečekanou prudkostí uráželi. Vzpomínáte? Američané pochází z Marsu, Evropané z Venuše… hlouposti, které zkazily atmosféru, zvýraznily vzájemné problémy a zdůraznily odstup, který nebyl dosud překonán. Na jaře 2003 americký Kongres ve snaze přemostit propast, která mezi Washingtonem a Bruselem vznikla, pozval na své slyšení 4 evropské svědky. Spolu se současným polským ministrem zahraničních věcí Radkem Sikorskim jsem byl jedním z účastníků. Už tehdy jsme se shodli na tom, že zahrávat si ohněm populismu a nacionalismu je nebezpečné.
A dnes seriózní evropští pozorovatelé jako Gideon Rachman a Martin Wolf, stejně jako nositel Nobelovy ceny za ekonomii Paul Krugman říkají, že v nenávisti, jež vzrůstá na internetu, a v recesi, kterou spouštějí chybná rozhodnutí kancléřky Angely Merkelové a prezidenta Nicolase Sarkozyho, spatřují zárodky tragického období 30. let 20. století v Evropě s fašistickým totalitarismem v Itálii, Španělsku a Německu a stalinskými čistkami v Moskvě.
Krugman píše, že „recese […] vytváří obrovský hněv […] vůči tomu, co mnozí Evropané pokládají za tvrdý trest udělovaný Německem. Každý, kdo zná evropské dějiny, se nemůže tváří v tvář tomuto návratu nepřátelství netřást strachy.“ Laureát Nobelovy ceny tato slova napsal ještě před vraždami ve Florencii, ale již tehdy zmínil neonacisty blízké straně Svobodných v Rakousku, xenofobii Pravých Finů v Helsinkách, protiromské a antisemitské uskupení Jobbik a autoritářské snahy vlády strany Fidesz v Maďarsku. Ještě bychom mohli přidat neofašisty v Anglii a Francii a naše italské rasisty, kteří prolili krev v civilizované Florencii, která je už půltisíciletí hlavním městem evropské kultury.
Nepřehání Krugman? Doufám, že ano. Na rozdíl od mých anglosaských kolegů si nemyslím, že se budou 30. léta opakovat a že na ulicích opět uvidíme hnědé košile. Dějiny nepostupují mechanickým způsobem. Zlo má velkou představivost a schopnost se metamorfovat. Nicméně se domnívám, že vzhledem k hospodářsky těžkým časům, které nás čekají, se budeme běžně setkávat se vzájemným napadáním, vzýváním jakési domnělé skryté identity, v Londýně budeme svalovat vinu na Evropany a na kontinentě zase na Angličany. Budeme se pouštět do těch „druhých“, abychom se ubránili „my“ .
Političtí lídři, kteří by chtěli využít tuto epidemii pro získání nějakého toho hlasu navíc a novináři, kteří zasévají nenávist pro větší počet prodaných výtisků či prokliknutí, připravují lektvar, který může napáchat mnoho zla. Tím, co nás má vést k obraně blahobytu, růstu, dialogu a toleranci, nesmí být strach z návratu autoritářské minulosti, nýbrž z netolerance, která vyvolává strach z démonů budoucnosti. Ti nejsou oblečeni v šedozeleném, ale svou strašlivou tvář již ukázali v podobě masakru studentů u Osla a vražděním ve Florencii.
Řecko
Imigranti obětními beránky
V Řecku přibývá útoků na cizince. Deník Volkskrant ve své reportáži popisuje, jak se z přistěhovalců stali obětní beránci krize.
„Stoupající nezaměstnanost a bolestivá úsporná opatření přispívají k násilnostem páchaným na cizincích,“ píše nizozemský list.
Deník dále uvádí, že od chvíle, kdy se z Řecka stala hlavní vstupní brána do EU přes Turecko, do Atén přijíždí ročně 40 tisíc imigrantů, kteří obývají opuštěné domy nebo přespávají ve veřejných parcích, což vyvolává negativní reakce ze strany zdejších obyvatelst.
„Každý, kdo se podobá na cizince, se může stát obětí fyzických útoků, bez ohledu na to, zda je v zemi ilegálně, nebo plně se do společnosti integroval,“ cituje deník Judith Sunderlandovou z organizace Human Rights Watch Europe.
V Řecku došlo již k několika rasově motivovaným útokům, ale od roku 1999 nebyl žádný z pachatelů (z nichž někteří pravděpodobně patří k pravicově-extrémistickým hnutím) obviněn. Sunderlandová to komentuje slovy:
„Zakročit proti tomuto jevu není vládní prioritou."
