Sebestřednost

Irsko – Mohli bychom to samozřejmě vysvětlit stejně jako irský ministr kultury. „Jsme národ spokojený a nanejvýš upřímný,“ prohlásil nedávno ministr. „To je pro zahraniční investory to nejdůležitější.“ O tom jistě není pochyb. Nikdo nám ale nemůže zakázat, abychom při bližším pohledu došli k závěru, že k oněm několika důvodům, proč ostrov přitahuje zahraniční podniky jako magnet, patří irské daně. Podniková daň dosahuje v Irsku pouhých 12,5 %, což je daleko pod evropským průměrem. Ve většině zemí EU včetně Německa a Francie jsou firmy zdaněny zhruba ve výši 30 %. Jak prosím vás vysvětlíte, že na jednotném trhu, který by měl garantovat stejné obchodní podmínky pro všechny, existuje takový rozdíl?

Irsko přitahovalo velké nadnárodní firmy po desítkách už před krizí: Facebook, Intel, Pfizer, Merck, SAP, IBM – ty všechny se na ostrov céad míle fáilte („stotisíckrát vítejte“) jen hrnuly. Čím více se podniky na ostrov tlačí, tím lépe jim stát může vycházet vstříc, což zní sice moc krásně, nicméně je to dokladem poněkud omezené ostrovní logiky. Irská vláda v současnosti zvažuje zvýšení některých daní, nicméně podniková daň na seznamu nefiguruje.

Irsku by mělo být podle Dublinu vynahrazeny některé konkurenční nevýhody zaviněné přírodou – například to, že do země nevede železnice. Ha ha. A odkdy tohle vadí odvětvím, jake je informatika nebo pojišťovnictví? Nehledě na to, že Irsko je jediným anglofonním předmostím eurozóny, což není tak málo. Takže, milí Irové: zůstaňte upřímní, solidární a spokojení! J.B.

Arogance

Francie – V polovině prosince představila francouzská energetická společnost Areva svůj plán na zrušení několika tisíc pracovních míst. Zaměstnanci se ale nemají čeho obávat. „Nebude to mít žádné důsledky – taková je politika, kterou razí stát,“ sdělil ministr hospodářství François Baroin poté, co na veřejnost pronikly první informace o chystaném záměru. Baroin si okamžitě povolal šéfa jaderného koncernu Luca Oursela. „Ať budou dopady zpomalení světové hospodářské aktivity jakékoliv, nebude přijato žádné rozhodnutí, které by s pracovními místy zacházelo jako s proměnnou veličinou,“ zdůraznil ministr. Jinými slovy je zajištění francouzských pracovních míst prioritou.

Ve Francii se nad takovými slovy nikdo nepodivuje. Jsou výrazem státního zájmu už od doby, kdy se Jean-Baptiste Colbert, ministr financí Ludvíka XIV., ujal správy hospodářství a začal mu vládnout železnou rukou. Co na tom, že je Areva z 87 % státní? Vždyť i před nedávnem, kdy musela rušení pracovních míst oznámit soukromá automobilka PSA Peugeot-Citroën, která se ocitla ve finančních potížích, si francouzský ministr průmyslu Eric Besson pospíšil s příslibem, že francouzská místa budou zachována.

Když pak chtěl šéf Renaultu Carlos Ghosn přesunout malou část výroby do Turecka, dostalo se mu napomenutí. Skutečnost, že stát brzdí přesun výrobních závodů do rozvíjejících se zemí, je dnes jednou z hlavních příčin problémů, s nimiž se francouzská automobilka potýká. Tak to dopadá, když se stát staví do role ochránce ekonomiky. Výrobní náklady prudce rostou a s nimi i ceny. Ve snaze zabránit poklesu vývozu posiluje vláda svůj protekcionismus. Je to začarovaný kruh. V lepším případě tím francouzská vláda kompenzuje špatnou rentabilitu. V horším případě slouží Elysejskému paláci moc, kterou má nad velkými podniky, jako politická zbraň.

Z francouzských politických představitelů se stávají přesvědčení Evropané přesně ve chvíli, kdy už nedokážou pokračovat sami kupředu. Proto se také zrodila EADS, první evropská společnost působící v leteckém, vesmírném a zbrojním průmyslu. Proto také mají Francouzi zájem vytvořit po vzoru letecké společnosti alianci námořní. Byl to Nicolas Sarkozy, tehdejší ministr financí a současný francouzský prezident, kdo zabránil Siemensu získat účast ve francouzské konkurenční společnosti Alstom.

Tentýž Sarkozy, který v roce 2004 dojednal odkoupení francouzsko-německé farmaceutické skupiny Aventis francouzskou společností Sanofi, čímž se zrodil třetí největší světový aktér v tomto odvětví. Na Sarkozyho požadavek byla rovněž z Lisabonské smlouvy vyškrtnuta formule označující vnitřní trh za prostor, „kde je hospodářská soutěž volná a spravedlivá“. Jak dlouho bude Evropská unie ještě snášet tuto aroganci? K.F.

Chamtivost

Velká Británie – Neslyšeli snad Britové rachot? Myslí si, že mohou nadále hrát hru ‚poražený vyhrává‘ a kompenzovat vlastní průmyslové ztráty spekulací se zahraničními penězi, jako by se snad za poslední tři roky finanční svět vůbec nehroutil? Jsou nepoučitelní, zatvrzelí a nadále se drží své logiky, podle níž jsou trhy neotřesitelné a politika a společnost se jednoho dne musí jejich zákonům podřídit.

Liberalismus Johna Stuarta Milla a Adama Smithe, dovedený v tomto zcestném světě do krajnosti, umožnil, aby se v londýnské City zrodil finanční systém zbavený skutečných regulačních mechanismů. Právě tam se obchodovalo s vysoce sofistikovanými finančními produkty – derivátovými nástroji a cennými papíry zajištěnými aktivy – které nesou ve velké míře odpovědnost za krach v roce 2008. Miliardy eur ze spořících účtů a důchodových pojistek soukromých osob vylétly komínem a odškodněni byli bankéři ze City.

Dluhová krize začala v okamžiku, kdy byly vlády nuceny zachraňovat banky. Na návrh zapojit do účasti na riziku investory se ale z Londýna ozývaly jen výkřiky zděšení. Daň z finančních transakcí, kterou propagovala německá vláda a u níž je prokázáno, že by mohla zarazit spekulace na devizovém trhu v podobě tzv. krátkého prodeje, pak britský ministr financí pateticky označil za „zlatou ránu do srdce City“. Ti, kdo chtějí nadále plavat proti proudu, by možná udělali lépe, kdyby si našli jiné místo ke koupání. J.J.