Může to znít podivně, ale nadešel čas, aby Dolní sněmovna (britského parlamentu) vyhradila místa ve svých lavicích pro „poslance z Costa del Sol“. Idea, která byla kdysi považována za nemožnou, se nyní díky rozhodnutí prezidenta Sarkozyho zavést ve francouzském parlamentu 11 křesel pro zástupce občanů žijících v zahraničí, jeví nejen jako rozumná, ale samozřejmá. Pokud si zaslouží Francouz z Jižního Kensingtonu vlastního poslance, tak proč ne Brit z Malagy, Alicante či Tenerife?

Ve Španělsku žije po téměř celý rok okolo milionu Britů, z nichž 352 000 se přihlásilo na španělských radnicích k trvalému pobytu. Další statisíce Britů žijí v jiných zemích po celé Evropské unii. Ti, kteří zemi opustili během posledních 15 let (naprostá většina), mohou v britských volbách hlasovat. Avšak většina se tím neobtěžuje. Stěží to může někoho překvapit. Svůj hlas musí poslat poštou do místa, kde naposledy v Británii bydleli. To vůči nim není spravedlivé. Co je jim do nemocnic, pošt a plánovaných dálničních obchvatů, když bydlí tisíce mil odtud? Také by to nakonec nebylo fér ani vůči lidem, kteří v těchto místech žijí.

Britské komunity v zahraničí mají vlastní problémy. Ve Španělsku je zajímají penze, zdravotnictví a pokud se rozhodnout vrátit se domů, musejí čelit byrokratickým problémům a platit přemrštěné ceny za konzulární služby spojené s administrativou. Řada lidí by si také přála vidět Británii v eurozóně. Problémy způsobují i místní zákony o vlastnictví bytů a správě nemovitostí, které podle názorů mnoha lidí porušují pravidla EU. Tito lidé by chtěli, aby poslanci a britská vláda se těmito problémy zabývala. Bez voleného zástupce, na kterého by se mohli obrátit, jsou šance expatriotů, že jim bude věnována pozornost velice omezené.

Zastaralý volební systém v nové Evropě bez hranic

Británii trápí problematika imigrace, ale na emigraci se neobtěžuje ani pomyslet. Důvod k zamyšlení tu však je dost významný. Podle studie Ústavu pro výzkum veřejné politiky (Institute for Public Policy Research) se do zahraničí každým rokem vystěhuje zhruba 200 000 Britů. Mimo zemi tak žije 10% všech Britů, čili 5,5 milionu lidí. O tyto emigranty se starají zahraniční vlády mnohem více, než se kdy starala jakákoliv britská vláda. A přestože jsme vytvořili Evropu bez hranic a povzbuzujeme lidi, aby cestovali, žili a pracovali v jiných zemích, prozatím ale se nezměnil náš volební systém, který by to reflektoval. Celá generace mladých profesionálů se tak přestěhovala do zahraničí, aby šla po kariérních cestách globalizované ekonomiky. Nikdo je ale ve Westminsteru nezastupuje.

V loňském roce jsem mezi lidmi sondoval, co si o „diasporovém poslanci“ myslí. Poslanci a diplomaté, se kterými jsem mluvil, se obávají, že by se tím mohly zhoršit vztahy mezi dvěma zeměmi. Domnívají se, že by si takový poslanec pouze stěžoval na španělské úřady.

To nás samozřejmě vede k dalšímu možnému řešení. Proč neumožnit Britům žijícím v Evropě volit v národních volbách hostitelských zemích? Zdá se ale, že Británie ani jiná evropská země nic takového nechtějí. Výsledkem je, že žiji v Madridu, platím daně do španělské státní pokladny, a mluvit do toho, za co se peníze z mých daní utrácejí, prostě nemohu.

A zde se skrývá ještě další problém. Nejenže nemám možnost volit ve španělských parlamentních volbách, ale protože bydlím v zahraničí více než 15 let, nemám právo se účastnit ani britských voleb. Platím daně, ale volit nemohu. Kam se vytratilo ono „žádné zdanění bez zastoupení“ („no taxation without representation“)? Jiné země (jako Německo, myslím) umožňují svým občanům volit až do smrti, kdekoliv žijí.

Neustále si stěžujeme na voličskou apatii a nízkou volební účast. Existuje jednoduchá cesta, jak tuto volební účast zvýšit. Prostě dát pár set tisícovkám voličů ve Španělsku vlastního poslance.