Nevzdávejme se svých ideálů

Konstrukce evropského projektu pomohla starému kontinentu najít prosperitu. Evropa tak ale ztratila část své duše, domnívá se španělský filozof Rafael Argullol. K vyzvižení jejích kvalit není zcela pozdě, musíme ale jednat rychle.

Zveřejněno dne 20 prosince 2011 v 09:51

Vedle krátkozrakosti politických představitelů je jedním z nejvíce skličujících aspektů zatím posledních evropských pohrom lhostejnost, s jakou se občané k probíhajícím událostem stavějí. Samozřejmě, že je znepokojují rizika hospodářských a sociálních otřesů, které je mohou postihnout, ale neexistují žádné indicie, že by Evropa pro Evropany byla něčím víc než měnou, která vstoupila do zóny bankrotu. Z tohoto důvodu si řada lidí klade otázku, co by vlastně zrušení eura znamenalo, a nikdo si přitom očividně nedělá starosti z civilizačních dopadů konce evropského snu, skutečné katastrofy, k níž jsme v případě, že se nám ji nepodaří odvrátit, předem odsouzeni.

Gesta ovládá syndrom lodě těsně před potopením, takže strach do hry vrací nacionalismus v jeho nejzuřivější podobě. Čím víc je tisk, který rozšiřuje informace o projevech nespokojenosti, bulvárnější, tím rozšířenější je vzájemné osočování. Nejhorší je na tom skutečnost, že občané, ať už navedení či z vlastní iniciativy, se již začínají do sebe navzájem trefovat.

Hlavní příčinou současné odchylky od kurzu je příznačná chudoba duchovní perspektivy, která provázela evropský projekt po celou druhou polovinu 20. století. Samozřejmě, že se v tomto procesu podařilo dosáhnout řady úspěchů, jako například zrušení hranic či zavedení společné měny. Ale pokaždé chyběly odvaha a kreativita, které jsou vždy zapotřebí pro vytvoření scénáře, jenž by byl schopen občany skutečně nadchnout. Jestliže z ekonomického hlediska Evropa po druhé světové válce dosáhla nové prosperity, z kulturního hlediska zůstala poraženou velmocí, která přišla o svou někdejší hegemonii. Max Ernst vyjádřil tuto porážku úžasným způsobem ve svém obrazu Evropa po dešti. V průběhu let se Evropa obnovila po materiální stránce, ale nikoli duchovní, takže zničená krajina namalovaná Ernstem dostala novou symboliku v podobě století studené války a americké nadvlády, během níž se Evropané omezovali na postupnou akulturaci, kvůli níž přišli o téměř všechny rysy vlastní identity.

Evropský projekt se zaměřoval spíš na žaludek než na vědomí. Je pravda, že v počátcích stále ještě existovali prvotřídní státníci. A když začali mizet ze scény, vyplavala na povrch civilizační křehkost evropského projektu. Pokroky v komunikaci a obchodní výměně nepřivodily rozhodující posílení ideje budoucnosti Evropy: Evropané začali cestovat z jednoho konce kontinentu na druhý, a dokonce i ty nejvzdálenější univerzity si vyměňovaly studenty, ale tato dynamika paradoxně nepodpořila vznik pevné architektury, v níž by se usídlil pocit sounáležitosti. Za Evropany jsme byli pokládáni v Americe či Asii, ale v Evropě jsme se být Evropany navzdory gigantickému nasazení bruselských a štrasburských institucí necítili. Naše minulost byla společná, naše současnost je bezpochyby ponurá a budoucnost nejistá.

Newsletter v češtině

Výzvou, která tento neúspěch odhalila, bylo schvalování Evropské ústavy, dokumentu, který měl představovat třetí zrození Evropy – po říši římské a karlovské – a který se v podstatě stal jen dalším z mnoha svědectví o byrokratické rutině, jež samozřejmě nevyvolala u Evropanů žádné nadšení. Evropská ústava nakonec dostala podobu sterilního textu, který svým způsobem přejímal duchovní a morální dědictví kontinentu a který neměl žádnou šanci občany přimět k tomu, aby si jej aktivně vzali za své.

Nicméně zhroucení evropského projektu by bylo to nejhorší, co by se světu mohlo přihodit, přinejmenším z hlediska svobody. Evropa má stále ještě čas vysvětlit své opodstatnění a toto vysvětlení by měla podat především sobě samé. Jakožto evropský občan bych uvítal, kdyby se v rámci jakési radikální autokritiky evropská Magna Carta vypořádala s naší kolonialistickou a lupičskou minulostí. Zároveň by to byla dobrá příležitost světu připomenout náš humanistický a osvícenecký přínos, autenticky evropský, ke svobodě jednotlivce a kolektivní demokracii.

Byla to dobrá doba a stále ještě je. Uprostřed vzdušného víru takzvané „všeobecné krize“ je pro Evropu tou jedinou možnou cestou skoncovat s ústředním postavením všudypřítomného trhu posunutím těžiště zpět k demokracii. Díky této operaci by si Evropa mohla zachovat svou sílu a získat zpět část ztracené sebelásky. A naopak definitivní upuštění od evropského projektu by uvolnilo cestu totalitaristickým tendencím, které historicky bezprecedentně těží z pověsti úspěšné protilátky proti krizi. Pro Putina, Komunistickou stranu Číny či arabské šejky je svoboda přítěží pro dobré fungování trhu.

A právě na to by Evropa neměla sázet, pokud chce být věrná alespoň sama sobě. Jelikož je odvěkou vlastí demokracie, její životaschopnost závisí na schopnosti prosazovat svobodu jakožto měřítko, které musí mít vždy výsostné postavení před ostatními pravidly hry, především zákony, které chce nastolit občanům celého světa, podřimující, slabošské a sobecké Evropany samozřejmě nevyjímaje, velký spekulativní Moloch.

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma