Na rok 2011 budeme vzpomínat jako na rok, kdy Evropská unie nahlédla do propasti a vyslovila dosud nevyslovitelné. K překvapení evropských i mimoevropských pozorovatelů ji právě ve chvíli, kdy se po dekádě strávené zahleděním do sebe chystala dohnat promarněný čas ve snaze stát se konečně globálním aktérem, naplno zasáhla globální hospodářská a finanční krize, která destabilizovala její vůbec nejvýznamnější úspěch: měnovou unii. „Padne-li euro, padne Evropa,“ varovala kancléřka Angela Merkelová své spolustraníky na listopadovém sjezdu v Lipsku, na němž situaci vylíčila jako „nejzávažnější od druhé světové války“. A měla pravdu, protože dopady rozpadu eura by byly tak rozsáhlé, že by se jen sotva omezily na měnu. Naplno by zasáhly i vnitřní trh a nejvýznamnější společné politiky, včetně zahraniční, a zmařily by desítky let pracného budování evropské integr

„Krize prázdné židle“ ze šedesátých let, „euroskleróza“ let sedmdesátých, stín hospodářského a technologického opoždění ve srovnání se Spojenými státy a Japonskem v osmdesátých letech, návrat koncentračních táborů a etnických čistek v devadesátých letech, neúspěšná ústavní referenda ve Francii a Nizozemí v uplynulém desetiletí: Evropská unie čelila krizím i v minulosti, ale žádná z nich neměla existenciální charakter v doslovném významu.

Jaké byly dopady krize eura? Těmi nejviditelnějšími byly škody na zaměstnanosti a životní úrovni, které přivodily všeobecnou nedůvěru v budoucnost sociálního státu. Krize také vyvolala pochybnosti ohledně sebeúcty k naší demokratické společnosti, kterou zmítají tržní síly, jež se zřejmě vymkly jakékoliv kontrole. A ačkoli je zatím příliš brzy na hodnocení psychologických dopadů, z dějin víme, že společnost, která má strach a cítí nejistotu, má sklony se uzavřít sama do sebe, nevěřit svému okolí, nechat prostor populismu a obětovat svobodu na oltář větší bezpečnosti.

Krize vystavila na odiv i velké množství slabostí. Měnová unie, která se tvářila být stejně pevnou jako všechny ty impozantní budovy, které figurují na eurobankovkách, ale které (snad jako varovný signál?) ve skutečnosti neexistují, projevila neschopnost ustát nepříznivé meteorologické podmínky, jako kdyby byla konstruována jen pro plavbu v dobrém počasí. A zároveň došlo k oslabení jemného, ale nepostradatelného pojiva v podobě pocitu sounáležitosti, které drží evropskou konstrukci pohromadě. Byl zpochybněn princip solidarity a společného projektu, které jsou ukotveny ve vizi společné minulosti a budoucnosti zároveň. Dokonce je nahradily ty nejhorší kulturní předsudky a stereotypy o Severu a Jihu, Východu a Západu, katolících a protestantech, které jsme považovali za dávno překonané. Z toho všeho vzešel krizový management, který by se dal shrnout jako „příliš málo, příliš pozdě“, kvůli čemuž se euro pohybovalo na okraji propasti a občané na pokraji infarktu téměř po celý rok.

Z institucionálního hlediska utrpěl evropský projekt především tím, že se Německo a Francie rozhodly pro mezivládní přístup bez jakýchkoliv ohledů a odsunuly tak na okraj evropské instituce (zvlášť Komisi a Parlament) a takzvanou „komunitární metodu“, která tradičně představovala jedinou záruku rovnováhy mezi velkými a malými, bohatými a chudými, Severem a Jihem.

In extremis, na sklonku roku Evropská centrální banka zachránila evropskou ekonomiku před kolapsem, když zaplavila bankovní trh likviditou. Tím dala za pravdu všem těm, kteří tvrdili, že tlak na státní dluh není důvodem, nýbrž důsledkem finanční krize, která vzhledem ke konstrukčním a funkčním vadám eurozóny s sebou táhla dolů celou EU. ECB tak alespoň prozatím zachránila EU, ale nevyřešila zásadní problémy, které tu stále jsou a kterým bude muset v roce 2012 čelit.

Z těchto problémů je třeba zvlášť upozornit na nemožnost vybudování protipožární zdi mezi eurem a EU, která by izolovala před neúspěchem jednoho a kolapsem druhého. Proto, když se v roce 2012 Řekové a Britové vrátí k vyjednávacímu stolu, bude se EU nacházet přesně na stejném místě jako v roce 2011: mezi urputnou snahou o zachování Řecka v eurozóně, jelikož jeho vystoupení by mělo devastující účinky, a zdí v podobě nezvratného rozchodu s Velkou Británií, jenž by ohrozil celistvost vnitřního trhu a oslabil postavení EU ve světě.

O budoucnosti Evropy se bezpochyby nerozhodne na řecko-britské periferii, nýbrž celkem logicky v jejím jádru. Německá vláda trvá zarputile na své interpretaci krize, která činí její zvládnutí nemožným, ačkoliv se již ukázalo, že řešení krize vyžaduje změnu norem, kterými se eurozóna řídí, a zvlášť novou roli ECB a emisi eurobondů. V Berlíně se kancléřka Merkelová vědomě omezovala nikoli na jeden, ale hned na dva pilíře: veřejné mínění, které se staví k měnové unii velice zdrženlivě, a ústavní soud, který je vůči evropské integraci nepřátelský. Ale veřejné mínění a právní výklad, za něž se Merkelová schovává, nejsou důvodem jejího jednání. Tím je totiž to, že ona sama a její strana v Němcích dlouhodobě a veškerým empirickým důkazům navzdory přiživovaly přesvědčení, že euro pro Němce bylo nejen špatným obchodem, ale, jak se zřejmě domnívá i Ústavní soud, hrozbou pro samotnou německou demokracii.

A tak jakmile ECB změnila kurz a rozhodla se zachránit finanční systém, obracejí se všechny pohledy na Německo ve snaze odhalit, zda bude Berlín vést Evropu na základě vlastních pochyb, nedůvěry a obav, či na základě konstruktivní a dlouhodobé vize budoucnosti kontinentu. Zapomeňme na mayský kalendář: Kasandřiny věštby se naplní či nenaplní v Berlínu.