Vyberte si jazyk
„Naše společnost je dekomunizovaná jen částečně,“ prohlašuje někdejší německý disident Wolfgang Templin. A nejde přitom jen o pouhou skutečnost, že od dob NDR nese řada ulic dodnes jméno Rosy Luxemburgové, slavné revolucionářky, která byla zavražděna během dělnického povstání v roce 1919 v Berlně.
Skutečný problém se točí okolo osobností jako Ernst Thälmann, šéf německé komunistické strany zavražděný v roce 1944 v koncentračním táboře Buchenwald, či Wilhelm Pieck, první prezident NDR.
„Jsem ochoten tolerovat Rosu Luxemburgovou, protože v jejím životopise bychom nalezli i světlé stránky. Ale Thälmann byl oddaným Stalinovým aparátčíkem a Pieck měl podíl na vytvoření státu teroru, kterým NDR byla. Je to, jako kdyby dnes v Polsku existovaly ulice Wandy Wasilewské [polská novinářka a spisovatelka, která přijala sovětské občanství a stala se plukovnicí Rudé armády] a Bolesława Bieruta [první poválečný komunistický prezident],“ dodává Templin.
Kolik komunistických ulic na území bývalé NDR vlastně napočítáme? Úřady spolkových států ani města statistiky tohoto druhu nevedou. V roce 2006 se rozsah fenoménu pokusili odhadnout badatelé z berlínského muzea Stasi, kteří došli k tomu, že se dekomunizace vyhnula názvům tisíců ulic. Thälmannovo jméno figuruje na 613 různých místech a Pieckovo na 90. Těmto dvěma osobnostem dělají společnost desítky druhořadých aparátčíků ze stejného období. Samozřejmě nesmíme zapomenout na Marxe a Engelse, jejichž jména nesou desítky ulic a v centru Berlína mají dokonce vlastní památník.
Pocta vrahům
Několik dalších stovek ulic dále připomínají „přátelství“ a „mír“ mezi socialistickými státy. Zhruba 90 ulic je stále zasvěcena průkopníkům komunismu a zhruba padesátka Společnosti německo-sovětského přátelství, které je už 21 let minulostí... A co je ještě horší, řada ulic byla pokřtěna jmény Otto Grotewohla a Waltera Ulbrichta, představitelů NDR, kteří především nesli zodpovědnost za krvavé potlačení povstání dělníků ve východním Berlíně v roce 1953. Tyto názvy německé znovusjednocení přežily. Podle ředitele muzea Stasi Huberta Knabeho je opravdu skandální, že na celém území někdejší NDR prakticky nenarazíme na ulice pojmenované po disidentech, kteří zaplatili za odpor vůči režimu vlastním životem.
V Polsku by bylo něco takového nemyslitelné. V zemi už řadu let Institut paměti národa (IPN) prochází plány měst ve snaze vyhledat nevhodné patrony ulic a oficiální cestou vyžaduje jejich přejmenování. Občas se mu nevyhne přílišná horlivost, jako například před dvěma lety, kdy se pokusil vymazat z mapy jeho rodného Klimontówa básníka Bruna Jasieńkého [komunistický aktivista, který se odstěhoval do SSSR, kde se ve 30. letech stal obětí čistek].
„V NDR existovalo jen velice málo ulic s nekomunistickými názvy,“ vypráví Markus Meckel, někdejší východoněmecký disident a poslední ministr zahraničí NDR. „Krátce po znovusjednocení Německa docházelo k masivnímu přejmenovávání. Ale prvotní nadšení rychle vyprchalo. Začaly se ozývat hlasy, že bývalé komunisty by měla soudit historie. Dostali jsme se až do bodu, kdy jakákoliv změna názvu ulice prošla jen za cenu neskutečné bitvy v městském zastupitelstvu.“
Nevyřízené účty s minulostí
Odpůrci přejmenovávání se rekrutují především z řad místních členů Die Linke, postkomunistické strany a nástupce Jednotné socialistické strany (SED). Die Linke je čtvrtou nejsilnější stranou v Bundestagu a v Braniborsku hraničícím s Polskem je součástí vládní koalice. Její vedoucí představitelé, z nichž někteří spolupracovali se Stasi, brání výdobytky socialistického Německa tělem i duší.
Nejurputnější boj se vede o osobu Thälmanna, kterého v roce 1944 na příkaz Hitlera zavraždilo Gestapo. Předtím strávil 11 let v nacistických věznicích, což mu propůjčilo statut oběti nacismu. „Nicméně oběť si nutně nezasluhuje uctívání,“ soudí Meckel. Ale místní úřady a správci budov se tomuto tématu vyhýbají. Když se nedávno dostala v německém tisku na přetřes otázka poct věnovaných komunistům, představitel největšího bytového družstva v Braniborsku prohlásil celou záležitost za uzavřenou.
„Nic uzavřeno není. Skutečnost, že se taková jména objevují na našich ulicích, svědčí o tom, že si Německo nechce vyřídit své účty s minulostí,“ prohlašuje profesor Klaus Schroeder, historik působící na Svobodné univerzitě Berlín a odborník na dějiny NDR. Podle Wolfganga Templina je na celé záležitosti nejhorší to, že „lidé zapomínají na minulost. Nemají o ní ani ponětí. Například nevědí, že náměstí Jednoty, jen pár kroků od nás, oslavuje násilné sloučení Komunistické strany a Strany sociálnědemokratické, k níž došlo po válce z popudu komunistů. Lidé mají za to, že se jedná o sjednocení Německa.“
