Vyberte si jazyk
Evropská unie (EU) se začíná v mnoha ohledech podobat Titově Jugoslávii. Důvodů ke srovnávání nesrovnatelného máme v těchto dnech víc než dost. Vezměme si jeden příklad: zatímco EU se chystá posílit kontrolu centra nad periferními státy, její základy ohrožují nacionalismus a stále větší rozdíly mezi členskými státy. Tuto situaci jsme zažili během zlatého věku Jugoslávie (1981-1986), tedy v době, kdy země byla jen krůček od vstupu do Evropského hospodářského společenství (EHS).
Podobných paralel bychom mohli nalézt více. Berlín a Paříž, podobně jako kdysi Bělehrad a Záhřeb, vystupují navzdory vzájemným rozdílům jako pilíře této Unie. Dále to skřípe mezi finančně zodpovědnými a marnotratnými státy, státy rozvinutějšími a méně rozvinutými. To vše nápadně připomíná proces, který vyvrcholil rozpadem Jugoslávie.
Koncept dvou (či vícerychlostní) Evropy připomíná myšlenku transformace jugoslávské federace v „asymetrickou federaci“. Stejně tak i hesla o „jednotě a bratrství jugoslávských národů“ připomínají postoj, který dnes zaujal Brusel, a sice, že společný zájem musí převážit nad nepřátelstvím a spory.
Vnitřní nerovnováha směřuje k rozpadu
Stejnou paralelu můžeme nalézt i v podobě demokratického deficitu. V bývalé Jugoslávii nebyly kvůli systému jedné strany představitelé voleni ve všeobecném lidovém hlasování, stejně jako dnes nejsou voleni vrcholní představitelé řídící EU – a to i navzdory skutečnosti, že Unii tvoří státy s vícestranickými systémy. V obou případech zamezila obava z převahy nejlidnatějších států zavést princip „jeden občan, jeden hlas“.
Je třeba mít také na paměti, že navzdory všem protichůdným názorům byly EU i Jugoslávie vybudovány na základě ideálů, které nemůže nikdo zpochybnit. Tyto ideály měly ukázat, že spolupráce má větší hodnotu než konfrontace, přátelství může být silnější než nepřátelství, odpuštění a pokání je nezbytné pro společný pokrok a že mísení kultur – ačkoli jej zpochybňuje teorie „střetu civilizací“ – je nevyhnutelné.
Oba systémy navíc zažily zvraty z podobných důvodů. Zavedení principu jednomyslnosti a konsenzu vyvolalo krizi rozhodovacího procesu a negativně ovlivnilo efektivnost EU, stejně jako tomu bylo kdysi v Jugoslávii. Ani jednomu celku se nepodařilo najít dobrý kompromis mezi centrem a periferií, nacionalismem a internacionalismem, domácí politikou a společnou politikou, mezi zadlužením a růstem.
Velký vliv na rozpad Jugoslávie měla vnitřní nerovnováha. Dnes se EU snaží balkánskému scénáři vyhnout. Nikdy by mě nenapadlo tvrdit, že by EU mohl potkat stejný osud jako Jugoslávii, protože válka je v Evropě nepředstavitelná. Ale nejde jen o to. I ti, kdo si přejí neúspěch evropského projektu, mají zájem o jeho výdobytky, zejména o určitou rovnováhu mezi zákony trhu a sociální smlouvou, které se nikdy předtím nepodařilo dosáhnout. A v závěru je třeba dodat, že i my v Srbsku usilujeme o členství v EU navzdory pomalému tempu celého procesu.
