<!--

@page { size: 21cm 29.7cm; margin: 2cm }

P { margin-bottom: 0.21cm }

-->Mluví-li se o Ukrajině, běžně se říká, že v Kyjevě vládne politický chaos. Tento typ analýz ale přechází skutečnost, že část zodpovědnosti za tuto permanentní nejistotu nese hlavní západní partner země – Evropská unie.

Nikdo nepopře, že právě vidina přístupu k EU hrála důležitou roli v procesu stabilizace a demokratizace střední a východní Evropy po rozpadu sovětského bloku. Ovšem jen málo evropských politiků je připraveno aplikovat stejný princip na Ukrajinu. Účast na evropském integračním procesu, vyhlídka vstupu do Unie a s tím spojená jednání měly pozitivní účinek od Tallinnu po Dublin. Odmítnout Ukrajině tuto eventualitu znamená neposkytnout jí podporu, které mohli využít její západní sousedé.

Odstřihnutá země

V důsledku evropského izolacionismu se Ukrajina ocitá v jistém typu „staré Evropy“, jinak řečeno v situaci připomínající začátek dvacátého století. Na rozdíl od většiny evropských zemí se ukrajinští představitelé musejí stejně jako tehdy pohybovat ve světě konkurenčních národních států, nestálých aliancí, ustrnulých politických táborů a nemilosrdných her s nulovým výsledkem, kde výhra jednoho národního nebo mezinárodního aktéra znamená prohru všech ostatních.

Ukrajinci připouštějí jako první, že jejich země má do vstupu ještě daleko. Ti z nich ale, kdo se zaobírají evropskou myšlenkou, těžko chápou chování členů Unie. Jak to, že Turecko je oficiálním kandidátem a Rumunsko a Bulharsko už dlouhodobými členy, když Kyjevu ještě ani nebyla nabídnuta možnost přístupu, a to ani ve vzdálené budoucnosti? Neukázala snad „Oranžová revoluce“ a parlamentní volby v roce 2006 a 2007, že se Ukrajinci cítí být svázáni s demokratickými hodnotami a procesy?

Příčina či důsledek?

Je pravda, že v posledních letech jsme byli svědky mnoha situací, které jako by šly proti této tendenci. Státní aparát je tak jako vždycky platformou plíživé korupce, podivné politické sváry nadále paralyzují Parlament a výkonnou moc a brzdí nezbytné reformy. Restrukturace průmyslu a sociální politiky pokračuje jen velice pomalu. Jsou však tyto neúspěchy příčinou, anebo spíše důsledkem toho, že EU odmítá nabídnout zemi perspektivu integrace? Nepromění se údajná neslučitelnost Ukrajiny s EU v proroctví nevyhnutelně předurčené k tomu, aby se naplnilo?

Ukrajina připravená o vizi dlouhodobého vývoje se stává bitevním polem politicko-kulturní války. Za budoucnost této důležité evropské země, která stále není konsolidována, se tu perou aktéři prozápadní s proruskými, státní s nestátními, národní s mezinárodními. O situaci by se měly zajímat i Brusel, Paříž a Berlín, neboť tu hrozí rozkol mezi jednotlivými regiony, které tvoří ukrajinský stát. Separatistické tendence by pak mohly sloužit Rusku jako záminka k vměšování.

Čím dřív, tím líp

V předvídatelné budoucnosti by oficiální souhlas EU s budoucí kandidaturou Kyjeva neměl být pro Evropskou komisi a členské země příliš zatěžující. Toto rozhodnutí by na vnějších vztazích EU prakticky nic nezměnilo, zato by velice zapůsobilo na vedoucí představitele Kyjeva a Moskvy a bylo by zásadním signálem pro ukrajinské obyvatelstvo.

Představitelé států a vlád EU by se měli snažit nahlížet na Ukrajinu z dějinné perspektivy a nezapomínat na nedávnou historii svých zemí. Neměli by dělat rozdíl, jdoucí proti dějinnému smyslu, mezi problémy, s nimiž se dnes potýká Ukrajina, a těmi, kterým čelily jejich země před tím, než se zapojily do evropského integračního procesu. A Evropská unie by měla v zájmu všech zúčastněných dát Ukrajině naději na vstup do svého společenství. Čím dříve, tím lépe.