„Skutečná krize tkví v tom, že staré umírá a nové se ještě nemůže zrodit; v tomto interregnu se objevuje široká škála morbidních symptomů. Tento citát ze Sešitů z vězení z pera italského komunisty Antonia Gramsciho byl za mých studií v 80. letech oblíben mezi marxistickými studenty. Později mi to přišlo jako nabubřelý nesmysl. Dnes, v době ideologického zmatku, Gramsciho postřeh nachází odezvu.

Staré jistoty o trzích směřujících kupředu se hroutí. Ale žádná nová teorie ideologickou „hegemonii“ nevytvořila, vypůjčíme-li si koncept, který Gramsciho proslavil. Některé myšlenky se však dostávají do popředí. Vypozoroval jsem čtyři následující nejsilnější rostoucí trendy: pravicově populistický, sociálně-demokraticky keynesiánský, libertariánsky hayekovský a antikapitalistický/socialistický.

Každý z těchto nových trendů je reakcí na ideje, které byly dominantní v letech 1978-2008. V té době panovaly mezi komunisty v Číně, kapitalisty v New Yorku a umírněnou levicí v Evropě prakticky jen symbolické rozdíly. Jejich vzájemná shoda byla překvapivější než spory. Političtí lídři na celém světě hovořili stejným jazykem o potřebě podpory volného trhu a globalizace. Rostoucí nerovnost byla chápána jako nutná daň za rychlejší růst. Tuto atmosféru vytvořil Teng Siao-pching svým prohlášením, že „zbohatnout je skvělé“. Ronald Reagan či Margaret Thatcherová by to nevyjádřili lépe.

V pokrizové Evropě je však na vzestupu populismus – od Strany svobody v Nizozemí až po Národní frontu ve Francii a Ligu severu v Itálii. Populisté jsou proti globalizaci, EU a imigraci – jejich společným jmenovatelem je přesvědčení, že všechny tyto síly jsou nepřátelské vůči zájmům národa. Nepřátelský postoj k islámu mají pravicoví populisté společný s některými postavami amerického hnutí Tea Party.

Rakouská škola a méně zásahu státu

Existuje určitý překryv mezi populisty a libertariánskými hayekovci – každé z těchto dvou hnutí je posedlé něčím jiným. Ve Spojených státech hlásá nekonformní republikán Ron Paul libertarianismus. Velmi rád vzpomíná na to, že večeřel se samotným Friedrichem Hayekem, nejznámějším představitelem Rakouské školy, a byl svědkem i inspirativního pranýřování socialismu z úst Ludwiga von Misese, dalšího ekonoma tohoto myšlenkového proudu. To vysvětluje i Paulovu jinak záhadnou poznámku během nedávného stranického shromáždění v Iowě, kde se nechal slyšet: „Čekám na den, kdy budeme všichni moci říct, že už jsme Rakušany.“

Libertariáni jsou neotřelí ve svém tvrzení, že současnou krizi nezavinilo příliš kapitalismu, ale naopak nadměrné státní zásahy. Co se týče Rakouské školy, keynesiánská léčba krize je podle ní horší než samotná nemoc.

Paul je nejpravověrnějším zastáncem na americké pravici silně rozšířeného přesvědčení, že Spojeným státům je na škodu příliš silný stát. V Evropě výzvy k osekání státu do podoby z 18. století moc slyšet nejsou. Ale paulitská [paulity se označují stoupenci Rona Paula a zastánci jeho názorů] nedůvěra k centrálním bankám, které by údajně mohly přivodit znehodnocení měny, nachází silnou odezvu v Německu – kde hayekovskou pravici děsí operace Evropské centrální banky a finanční pomoc zkrachovalým státům. Tento ideologický trend se neomezuje jen na Západ. Simon Cox z týdeníku The Economist ve svém nedávném článku tvrdí, že dokonce i politická diskuze v Číně o úloze státu při stimulaci ekonomiky proti sobě staví hayekovce a keynesiánce.

Margaret Thatcherová přinesla úlevu

Na Západě jsou nejurputnějšími oponenty hayekovců keynesiánští sociální demokraté. Jejich víra v deficitní výdaje jako klíč ke stimulaci ekonomiky jde často ruku v ruce s voláním po aktivnějším a expanzivnějším státě. V Evropě, kde je pro větší státní výdaje už jen malý prostor, volají sociální demokraté po přísnější regulaci finančnictví, oživení průmyslové politiky a kladou větší důraz na boj proti nerovnosti.

Zatímco snahy označit Baracka Obamu za „socialistu“ jsou hloupé, je celkem fér jej nazvat sociálním demokratem. Americký prezident kapitalismus neodmítá, ale snaží se obrousit jeho hrany prostřednictvím aktivnějšího státu, který by poskytl všeobecnou zdravotní péči, a redistributivního zdanění. Skutečnost, že nerovnost se stala globálním tématem od Číny až po Chile a od Indie po Egypt, znamená, že jde o další trend, který dostal globální rozměry.

Neschopnost tvrdé levice těžit z hospodářské krize svědčí o tom, do jaké hloubky se komunismus zdiskreditoval zhroucením sovětského systému. Ale podmínky pro oživení antikapitalistického hnutí by v Evropě ještě mohla oživit masivní nezaměstnanost. V Řecku se dvě krajně levicové strany v průzkumech veřejného mínění pohybují okolo 18 %. Mezi různorodými skupinami, které manifestují v rámci Occupy Wall Street, jsou i opravdoví socialisté. A Čína má silné hnutí „nové levice“, která se naoko hlásí k maoismu.

Nadcházející události rozhodnou, který z těchto ideologických trendů bude určovat tón v novém věku. Většinou lidí budou ovlivňovat osobní záležitosti a zprávy.

Za normálních okolností bych se osobně přidal k sociálně-demokratickému trendu. Tea Party pro mě není to pravé ořechové. Ale celý víkend jsem strávil čtením novinových zpráv o naprosto neuvěřitelných částkách, které mohou být ještě prolity na záchranu bank a evropských států. Poté jsem otočil stránku, abych se dočetl o požadavcích na silnější ochranářství a regulace v EU. Abych si trochu ulevil, zašel jsem na Železnou lady – nový film o Margaret Thatcherové. Po celém tomto zážitku jsem se cítil nějak podivně rakousky.