Záběr z filmu "Play" švédského režiséra Rubena Östlunda.

Play, švédský film o rasových předsudcích

Je rasistický, anebo ne? Poslední snímek režiséra Rubena Östlunda vyvolal ve Švédsku živou polemiku. Protagonisté filmu, chudí černoši a bílí příslušníci středních tříd, si v něm pohrávají s obecnými předsudky, které jsou tak pro diváka snadněji uchopitelné.

Zveřejněno dne 10 ledna 2012 v 14:35
Záběr z filmu "Play" švédského režiséra Rubena Östlunda.

Ještě před shlédnutím snímku Hra jsem četl několik komentářů, které ve mně vyvolaly dojem, že se Ruben Östlund snaží podnítit debatu o rasismu namísto toho, aby si počkal, zda ji jeho film sám vyvolá. Považoval jsem to za snahu vytvořit událost, a to mě dráždilo. Po shlédnutí filmu jsem došel k názoru, že tato debata vůbec nebyla zapotřebí. Hra je zcela očividně antirasistickým filmem. Dnes ale Östlundův postup chápu. Debata o rasismu už se dávno odehrála.

Hra je příběhem party adolescentů ze sociálně znevýhodněných skupin, která využívá předsudků namířených proti ní (jedná se o černochy) k vydírání dětí z dobře situovaných rodin roztroušených po velkém městě. Výrostci si pohrávají s předsudky svých obětí a režisér s předsudky diváků tak bravurně, že sami nevíme, na čí stranu se přidat.

Zpočátku jsem stál na straně party z předměstí, z prostředí, z něhož sám pocházím, ale rychle jsem ochladl, když se pustila do jednoho ze svých členů. Nato se mě zmocnila lítost nad slabými dětmi z dobrých rodin a dech se mi úzkostí tajil až do scény, v níž se jeden otec ze střední třídy rozhodne zbít útočníka, který napadl jeho syna, s tím, že to dělá pro jeho dobro.

Film je výpovědí o své době

Z mého pohledu se tento otec ničím neliší od těch, kdo sepisují petice za vyloučení Zlatana [Ibrahimoviče] z fotbalového klubu Malmö FF. Fotbalista [který se narodil ve Švédsku jugoslávským rodičům a je jedním z nejlepších hráčů národního týmu] se k tomuto incidentu ve své autobiografii často vrací. Při zmíněné scéně jsem ztratil veškerou sebekontrolu a podlehl jsem pošetilé nenávisti vůči této třídě, nenávisti založené na mých dřívějších předsudcích. Právě v tomto okamžiku jsem přestal „hrát“.

Newsletter v češtině

Přesně v tom spočívá velkolepost filmu. Objevují se v něm všechny naše předsudky a v daný okamžik – který přichází dříve nebo později v závislosti na divákovi – „hra“ nutně končí. Předsudky přetrvávají v pohledu diváka a režisér nechává jen na nás, kdy se rozhodneme stisknout stop a kdy play.

Osobně považuji Rubena Östlunda za hvězdu, která na švédském filmovém nebi už dlouho chyběla. Chyběl tu někdo, kdo kráčí vlastní uměleckou cestou a při tom vypovídá o své době. Někdo, kdo si navzdory očekávanému obvinění z rasismu troufá vykreslit krutou třídní společnost, v níž Švédové vydírají Švédy.

Následovala debata o vyčlenění, strachu a nenávisti

Film podle mého názoru vypovídá především o třídách, což je téma, do něhož se na rozdíl od rasismu jen málokdo pouští. Všichni adolescenti mluví ve filmu švédsky a nikdy se tu neobjevuje problém rasové nebo etnické příslušnosti, tedy kritérií, která umožňují skupinu tak snadno zařadit podle původu, a nikoliv příslušnosti k sociální třídě: namísto Švédů bez peněz a perspektivy vidíme černochy. Debata o sociálních třídách se natolik etnizovala, že nerovnosti bývají čím dál častěji posuzovány spíše prismatem etnické příslušnosti než sociální třídy.

Předpremiéra švédského filmu se konala v Backa teater ve čtvrti Hisinger v Göteborgu, kde hlediště zrcadlilo onen úžasný melting pot, kterým dnes Švédsko je. Byli tu všichni kromě nafoukaných bělochů. Film zůstal na programu divadla pro školy v tomto městě, jehož obyvatelé pocházejí z 200 zemí, a vyvolal debatu o chudobě, strachu, segregaci a nenávisti.

Rubenu Östlundovi se tedy podařilo něco, co podle některých svých kritiků nedokázal: za svou provokací si odpovědně stojí a svůj film promítl mladým lidem, kteří nezávislý umělecký snímek v kině nikdy neviděli.

Polemika

„Provokací“ proti problému

Švédský film vyprávějící příběh mladých černochů, kteří kradou mobilní telefony mladým bělochům, vyvolal v místním tisku řadu reakcí.

Jeden z kritiků v Dagens Nyheter lituje, že Östlund divákovi nenabízí možnost podívat se na věc z perspektivy „toho druhého“ a že „posiluje image Švédska, kde je implicitní ‚my‘ poštváváno proti jasně definovanému ‚cizinci‘“. Naopak, soudíautor jiné kritiky na stránkách téhož listu: film se vyhýbá jednoduchým interpretacím. „To, kdo je v nadřazeném postavení a kdo utlačovaný – a proč –, zůstává otázkou otevřenou a tvárnou.“

Podle listu Aftonbladet je Ruben Östlund „režisér artových snímků, který chrlí provokace, aniž by si za nimi odpovědně stál“. Samotný filmařsi v Dagens Nyheter pochvaluje, že jeho snímek „upozorňuje na námět, před nímž mnoho lidí zavírá oči, a který představuje dobrý prostředek, jak se s problémem konfrontovat, i když lze k této problematice přistupovat i z jiných stran“. Östlund se nechal inspirovat krádežemi mladých černochů v Göteborgu a pachatele těchto činů i jejich oběti vyzpovídal. Podle vlastních slov ho „při rozhovorech s mladými pachateli těchto deliktů nejvíce překvapilo, že už ve svém mladém věku naprosto pochopili stigmatizující image černochů. A zcela vědomě toho při krádežích využívali k zasévání implicitního pocitu hrozby.“

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma