Dvojí občanství je písní budoucnosti

V globalizovaném a rasově promíchaném světě je zcela přirozené mít vícero identit. Zákony o občanství by to konečně měly začít reflektovat, usnadnit naturalizaci a uvolnit právo volit v zemi, kde člověk žije. Tendence je však opačná, píše deník The Economist.

Zveřejněno dne 11 ledna 2012 v 15:13

Z pohledu státu je vícenásobné občanství v nejlepším případě nepořádek a v nejhorším hrozba. Úředníci by byli raději, kdybychom se rodili, žili, pracovali, platili daně, čerpali sociální dávky a umírali v jednom místě, cestovali s jediným pasem a svým potomkům odkazovali pouze jedinou státní příslušnost. V dobách války si stát osobuje veškeré právo na naši loajalitu – a možná i život. Občanství je lepem, který drží jednotlivce a stát pohromadě. Pohrávat si s ním může mít za následek jejich rozkol.

Život je však komplikovanější. Loajalita vůči politickým institucím nemusí být výhradní a ve skutečnosti se často prolíná s jinými. Mnozí Židé vlastní vedle svého rodného občanství i izraelský pas, jako výraz solidarity s Židovským státem (a jako pojistku). Germáni mohou být zároveň hrdí na své bavorské, německé i evropské občanství. Irové mohou volit v britských volbách. Stará představa jeden člověk – jedno občanství se zdá být překonaná – více než 200 milionů lidí dnes žije a pracuje mimo zemi, ve které se narodili, avšak stále si přeje domů jezdit, či se doma ženit a vdávat, i zde investovat.

Neopodstatněný strach o bezpečnost státu

Špatnou reakcí na tento fakt je politický protekcionismus, kdy státy nutí občany, aby si vybrali jedinou národnost, či omezuje jejich právo vlastnit vícero pasů. Jde o podivný přístup, přihlédneme-li k tomu, jak snadno se občanství získává. V některých zemích se v podstatě prodává. V jiných, například v Americe, může jít o náhodu narození, která nemá nic společného s vědomou volbou. Místo toho, dělat z pasů fetiš, by bylo lepší používat povolení k pobytu (především daňového pobytu) jako hlavní kritérium k posuzování práv a povinností. To napomáhá sociální soudržnosti a věrnosti, jelikož je založeno na vědomém rozhodnutí žít v určité zemi a dodržovat její pravidla. Svět se k tomuto pojetí postupně přibližuje. Mnohé státy (především ty chudé a špatně spravované) však tomuto trendu vzdorují a některé bohaté demokracie, například Nizozemsko a Německo, se ho snaží potlačit (viz článekzde), a používají k tomu celou řadu výmluv.

Jedna z dlouhodobých obav, a sice bezpečnost státu, se v moderních zemích zdá být přežitkem. Občanství bylo důležité v dobách, kdy obrana státu závisela na branné povinnosti. Moderní válka však už armády špatně trénovaných odvedenců nevyžaduje. Jen málo zemí dnes spoléhá na povinnou vojenskou službu, a i ty odvod pomalu ruší. Občanství nemůže zaručit loajalitu – nejhorší zrádci v dějinách byli rodnými občany. Naopak mnoho těch, kteří za vlajku s nadšením bojovali, museli projít peklem, aby se do své země vůbec dostali.

Newsletter v češtině

Nárok na vícero pasů bychom měli mít z liberální podstaty

Zbývá tedy řada politických a finančních problémů, které si vlády s neobčany obvykle spojují: vyhýbají se daním, snaží se získat co nejvíce výhod, či zachovávají zpátečnické zvyky svých domovských zemí. A to je někdy pravda. Země, které však chtějí zabránit daňovým únikům, chránit svou národní řeč, či odradit jednotlivce od cizích zvyků jako jsou vynucené sňatky, by tak měly činit pomocí specifických zákonů k tomu určených, místo toho, aby spoléhaly na symbolickou moc občanství. Americká metoda zdaňování občanů bez ohledu na to, kde žijí, se zdá být zvláště zvrácená. Co se týče sociálních dávek, právo na pobyt je bezpochyby určující. Žijte a plaťte v zemi daně – a měli by se k vám chovat jako ke kterémukoliv jinému obyvateli, a lépe než k občanovi, který žije v cizině a neplatí.

Nejtrnitejším problémem systému založeném na územním pobytu je volební právo, které bylo s občanstvím dlouho spojováno. Ale i zde je prostor pro kompromis. Například ve Francii a Itálli mají občané, kteří žijí trvale v zahraničí (často s dvojím občanstvím), právo volit. To dává smysl. Naopak by země měly dát dlouhodobým obyvatelům-neobčanům právo volit alespoň v místních volbách. Země Evropské unie to občanům z jiných členských zemí již dnes umožňují.

Dívat se na problém vícenásobného občanství pouze na základě nákladů a problémů s ním spojených je však špatné. Též totiž posiluje vztahy mezi diasporami (často disponujícími majetkem a konexemi) a domovskou zemí (často chudší), což prospívá oběma stranám. Vícenásobné občanství je nezbytné a ve své podstatě liberální. Oslavujme ho.

Dvojí občanství

Evropa jedná po svém

Ačkoliv omezení týkajících se dvojího občanství se dnes ve světě uvolňuje, několik evropských zemí se ubírá opačným směrem, píše The Economist.

„... Političtí představitelé v Německu, které dvojí občanství všeobecně uděluje pouze evropským uchazečům, v lednu zamítli návrh, který by Němcům narozeným cizím státním příslušníkům umožňoval ponechat si v dospělosti národnost svých rodičů. Od 1. ledna jsou i všichni noví občané Francie povinni podepisovat prohlášení, že souhlasí s tím, že „za svého pobytu ve Francii již nebudou moci slíbit věrnost jiné zemi“, ačkoliv dvojí národnost je i dále tolerována. […] Nový zákon navržený nizozemskou vládou se pak snaží nejen omezit dvojí občanství mezi imigranty (v roce 2011 získalo nizozemské občanství naturalizací 20 000 lidí), ale i umožnit úřadům, aby mohly snadněji národnost odejmout členům nizozemské diaspory, momentálně čítající více než 850 000 členů, pokud získají v cizině druhou národnost. […]

V roce 2008think-tank Institut pro migrační politiku (Migration Policy Institute) zjistil, že téměř polovina zemí světa nějaké formy dvojího občanství toleruje. […] Důvody pro větší liberalizaci jsou mezi jinými praktické. Dvojí občanství se stává hůře kontrolovatelným, zvýšené migrační tempo a rostoucí počet přeshraničních sňatků znamenají, že stále více dětí se rodí do mnohonárodnostních rodin. Vlády, které přijímají velký počet imigrantů […], vidí výhody plynoucí z možnosti dovolit jim ponechat si svůj starý pas. Výzkumy naznačují, že přistěhovalci, kteří se nebojí ztráty svého současného občanství, se s větší pravděpodobností budou snažit ve své nové zemi naturalizovat. Výsledkem je vyšší míra integrace, než v případě těch, kdo v zemi dlouhodobě žijí jako cizinci. (Dokázat, zda se z jedněch či druhých později stávají lepší občané již není tak snadné.)

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma