Vyberte si jazyk
<!--@page { margin: 2cm }
P { margin-bottom: 0.21cm }
-->
Pryč s falešnou stydlivostí. Pojďme pootevřít dveře novému rozměru listopadové revoluce. Co za nimi zjistíme? K nejméně probádaným stránkám listopadového převratu, tak zvané sametové revoluce, patří její sexuální rozměr.
Nápadným jevem českého a jistě i slovenského listopadu ’89 je, že v něm otevřeně sexuální prvek vlastně jakoby chybí nebo se zdá být jen velmi málo výrazný. Skutečně v něm absentují projevy, které jinak revoluce a zhroucení režimu často provázejí. Nikde nevidíme vyloženě orgiastické scény, ženy se neobnažovaly a muži se na ně na veřejných místech nevrhali, což lze zčásti svést na chladné podzimní počasí, ale nebude to jenom tím. Sex byl odložen na neurčito, nebo aspoň utlumen, než se věci vyvinou.
Nejdřív svobodu, pak právo na sex
Tato cudnost výrazně kontrastuje s faktem, že významnou složkou událostí bylo studentstvo, které k takovým věcem má hormonálně blízko. Zatímco při studentských bouřích v USA a západní Evropě v roce 1968 tvořily „sexuální požadavky“ osu hnutí, v rezolucích sepisovaných stejně starými lidmi u nás žádný sexuální program nenalezneme: není v nich ani stopa po právu na volný sex, na veřejně přístupnou pornografii, antikoncepční pilulky, na zaručený orgasmus pro každého či aspoň společné sprchy na kolejích, jak se toho naši západní vrstevníci (například Daniel Cohn-Bendit) dožadovali. Ne že by těmito vymoženostmi tehdejší české studentstvo disponovalo a že by o nich vskrytu nesnilo, ale vyjít s nimi právě v těch vzrušených dnech na světlo, ba je skutečně i tělem prosazovat, to nikoho nenapadlo.
Od událostí 17. listopadu na Národní třídě vládla v kruzích aktivního studentstva vážná a odpovědná atmosféra, provázená jakousi dobrovolnou askezí těla i mysli, jež se zahalily závojem cudnosti, byť pod ním jistě tloukl vzrušený orgán, a nemuselo to být jen srdce. V očích mladých mužů se objevil lesk, ale nebyl to žár tělesné touhy, nýbrž jakéhosi dějinného úkolu, před kterým musí jít vše intimní a privátní stranou.
Studentští vůdci Šimon Pánek nebo Martin Mejstřík v těch dnech připomínali spíš puritánské mnichy než revoluční playboye. Dívky jako Monika Pajerová nebo Jana Hybášková nepostrádaly sice nikdy půvabů, ale právě tehdy v -nich bylo asi stejně sex-appealu jako k Delacroauxově Svobodě vedoucí lid, která má sice odhalená ňadra, ale to je všechno.
Skrytý význam sametu
Byl skutečně Listopad prost pohlavnosti? To jistě ne! Jen se explicitní forma sexuality sublimovala do podoby komplexnějších symbolů a znaků, které v sobě však nesly silné erotické obsahy. Již samo pojmenování sametová revoluce (Velvet revolution) v sobě skrývá šifru, byť to možná nebylo tak myšleno. Aniž by to jeho autor (pravděpodobně Václav Havel) měl asi v úmyslu, sáhl do terminologie užívané a srozumitelné v masochistické sexuální minoritě. Samet odkazuje k románu Venus im Pelz (Venuše v kožichu) rakouského spisovatele Leopolda Sacher-Masocha, jemuž vděčíme za termín masochismus. To byla oblíbené četba tímto směrem zaměřeného Lou Reeda, zakladatele skupiny Velvet underground, který se k listopadu ’89 hlásí a je jakýmsi jeho nepřiznaným kmotrem.
Akt masochismu, tedy druh rozkoše, které se dosahuje submisivním chováním oběti a při němž je očekávána jistá fyzická agrese působící bolest, pak odstartoval i dění 17. 11. na Národní třídě. Volání „máme holé ruce“, po němž následovalo bití pendreky, je možné vnímat přímo jako výzvu k zahájení sexuálního aktu. Objekt se sice na jedné straně jako by brání, ale ve skutečnosti si podvědomě přeje, aby byl bit. Chová se přitom pasivně, ale ví, že pokud to subjekt nepřežene, stojí mu to za to. Čas, který zbývá do začátku sexuální procedury, si masochisticky založený kolektiv krátí zpěvem písní a zároveň si tím dodává kuráže.
Sexuální idol Havel
Dny po 17. listopadu proto charakterizuje jakási až chvějivá dychtivost, která obvykle předchází pohlavnímu aktu, přičemž touha a rozkoš z ní se stupňují jeho oddalováním. Výstižným vyjádřením tohoto stavu se stává heslo oněch dní „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“, které dosti jasně slibuje, že ke koitu dojde, jen je ještě nutné mít chvíli trpělivost.
Autor hesla nebyl nikdo jiný než Václav Havel, který sehrává dlouho připravovanou, byť pro leckoho překvapivou roli sexuálního idolu, i když se z konvenčního hlediska mohl jevit jako anti-idol. Vizuální podobu Václava Havla znal v té době v zemi jen málokdo. Jistěže Havel nepostrádal některé štramácké rysy, knír, nazlátlé kadeře a ustaraný pohled, ale nebyl to nikdy právě atletický a obecně líbivý typ. V této chvíli to však byla naopak přednost, neboť ve stavu očekávání je lépe, přijde-li cosi nového a neopotřebovaného. Když se tedy Havel konečně fyzicky zjevil, mohla nová láska propuknout naplno. Havel navíc kolem sebe velmi dovedně rozprostíral sexuální návnady a symboly.
Radostné výkřiky Už je to tady! provázené rytmickým poskakováním mnohastotisícového davu na Letenské pláni, včetně účasti katolického kněze Malého, jenž tuto symbolickou kopulaci moderuje (celebruje) a dává jí tím jaksi božský souhlas, snad ani není třeba pojmenovat.
Pohled ze Slovenska
Zapomenuté, naše roky svobody
Slováci mohou oslavit 20 let svobody po svém - "na ulici, v divadle či doma před televizními obrazovkami" a nezájem slovenských politiků je alarmující, lituje deník SME. Zatímco předseda vlády Robert Fico je na návštěvě v Moskvě (!) a pak v Londýně, prezident Ivan Gašparovič bude 17. listopadu v Rakousku. Koncert, který organizuje předseda slovenské Národní rady, Pavel Paško, většina "účastníků revoluce a opozice odignoruje," poznamenává deník.
Země se více než na oslavy soustředí na župní volby, v jejíchž prvním kole, které proběhlo 15. listopadu, zvítězila Ficova sociálně-demokratická strana SMER. Tu ale opozice nyní obviňuje z volební manipulace a podvodu. Události z roku 1989 nejsou nicméně úplně zapomenuté: pro šéfredaktora deníku SME Matúše Kostelného bylo dvacet posledních let svobody "nejkrajšiemi rokmi".
