Do svahu vede úzká cesta. Půda má šedočernou barvu a je udusaná. Kolem se povalují rozedrané igelitové tašky. „Uhlí dávám do plastového kbelíku a nechám ho sklouznout dolů ze svahu,“ říká Mihai Stoica, zhruba pětatřicetiletý muž. Vyškrábe se na svah. Jelikož je kopec velice prudký, přidržuje se větví a keřů. V půli cesty leží silný pokácený buk. Hned pod odkrytým kořenem je prohlubeň. „Propadlý tunel,“ říká Stoica lakonicky a leze dál. Brzy se dostane ke svému „vlastnímu“ tunelu. V lese je v této době klid a v dáli je slyšet zurčení potoka. Uhlí se v údolí někdy nachází téměř na povrchu a Stoica právě takové místo našel. Jeho tunel je dobře schovaný. Kdyby se Stoicovi něco stalo a byl sám, nikdo by jej nenašel.

Stoica opatrně vstupuje do hlubokého tunelu. Je osm metrů dlouhý a nenajdeme v něm žádné výztuže. Ulamuje uhlí ze stěny sluje a dává jej do igelitové tašky a co chvíli se zastaví, aby se zaposlouchal do skřípání a vrzání stěn tunelu. „Hora je nepředvídatelná,“ říká. Teď, když se ochlazuje, sem chodí častěji. Stoica není jeho skutečné jméno. Své pravé jméno se bojí prozradit, protože to, co zde provádí je nejen nebezpečné, ale i přísně zakázané. Ilegální těžba. Ale Stoica riziko podstupuje, aby on a jeho rodina v zimě neumrzli. Stoica byl dříve horníkem. Už dlouho je bez práce a doma má ženu a tři děti: pět lidí tedy musí měsíčně vyžít z částky ve výši zhruba 50 euro plynoucí ze sociálních dávek a přídavků na děti. „Dřevo je velice drahé. Nemáme na něj peníze,“ říká Stoica. „A tak si sem chodím pro uhlí. Jinak bychom neměli doma čím topit. Je to protizákonné, ale dělám to, protože mi nic jiného nezbývá.“

Revolta horníků se už nekoná

Za Ceauşesca pracovalo v uhelných dolech v údolí řeky Jiu 50 000 horníků. Z celého Rumunska sem za vidinou vysokých výdělků přicházely povětšinou nekvalifikovaní muži, aby zde kutali obrovské množství uhlí, kterým Ceauşescu potřeboval krmit mamutí železárny a elektrárny.

Po pádu diktátora zůstali horníci hýčkanou klientelou komunistických vládců, kteří se u moci drželi i po roce 1989. Avšak v roce 1997 se začínaly zavírat první uhelné doly. O dva roky později dostala revolta horníků Rumunsko na pokraj vyhlášení stanného práva. Ve chvíli, kdy tisíce zoufalých horníků pochodovaly na Bukurešť svrhnout vládu, nechali vládci vyjet tanky. Rumunsko jen o vlásek uniklo krvavým střetům díky tomu, že se horníci opět dočkali ústupků. Ale zanedlouho zavírání dolů pokračovalo.

Dnes představuje údolí řeky Jiu nejznepokojivější ohnisko sociálních problémů. V sedmi posledních uhelných dolech stále pracuje zhruba 6 000 horníků. Do roku chce 2018 vláda uzavřít i tyto. K dispozici nejsou žádné dlouhodobé sociální programy. Avšak propuštění dělníci a jejich rodiny už žádná povstání neplánují. Živoří ve svých rozkládajících se ghettech a téměř žádnému se nepodařilo si v regionu najít novou práci. Je to tragická a poněkud absurdní situace vzhledem k šancím, které Rumunsko v boji proti chudobě dostalo. Země má k dispozici miliardy eur z fondů EU, především na regionální a hospodářský rozvoj. Ale Rumunsko tyto peníze zatím příliš nevyužilo. Ze všech východoevropských členských států předložilo nejmenší počet projektových žádostí o finanční podporu, které by odpovídaly unijním pravidlům. Po roce 2015 už nebudou nevyužité finanční prostředky k dispozici.

Stoica pochází z vesnice v jižním Rumunsku. Jeho rodiče byli chudí rolníci a měli devět dětí. V roce 1992, když mu bylo teprve osmnáct, přišel do města Uricani v údolí Jiu a začal pracovat v místním dole. V roce 1997 málem nepřežil otravu oxidem dusíku během jednoho důlního neštěstí. Jeho žena se jej snažila přesvědčit k odchodu. Vláda v té době začínala s uzavíráním dolů a dávala poměrně štědré odstupné. Stoica dal tedy výpověď. „Slibovali nám, že vytvoří pracovní místa v továrnách na nábytek a v oblasti cestovního ruchu,“ vzpomíná. „Všechno mělo být mnohem lepší.“

Sociální zabezpečení nestojí za nic

Rodina využila odstupné k zaplacení účtů za elektřinu a pořídila si novou ledničku. Stoicovi se nedařilo najít stálé zaměstnání a tak živil rodinu díky příležitostným pracím. Pracoval jako prodavač, zametač ulic, rolník na statku, dělník na stavbě, jako sběrač hub a lesního ovoce – stejně jako mnoho dalších lidí z Uricani. Dnes v místním dole pracuje ještě 830 lidí. Nezaměstnanost dosahuje 70 %. „Tehdy jsem věřil všem slibům,“ říká Stoica. „Dnes lituji, že jsem odešel.“

Stoicovi bydlí v Uricani v jednom z mnoha polorozpadlých obytných bloků z 50. let. Fasády se rozpadají a stropy prosakuje dešťová voda. Stěny jsou pokryté plísní a houbou. Byt Stoiců vypadá, jako by v něm rodina žila jen přechodně. Je v něm postel, několik židlí, stůl a televizor. Na zdech nevisí žádné obrazy. Pětiletý syn spí s rodiči v posteli, zatímco jejich dvanáctiletá dcera se každou noc choulí s osmiletým bratrem na pohovce. Stoicova žena Ioana stojí u plotny a připravuje pečená rajčata, dnešní oběd. Usmívá se a s určitou hrdou netečností vypráví o svém životě. „Údolí Jiu se často přezdívá Údolí slz. „Ale místo k životu si zkrátka nemůžeme vybrat. Chceme našim dětem poskytnout dobré vzdělání, ale dál dnes nejsme schopni myslet.“

Začalo pršet a v bytě je chladno. Mihai Stoica sejde dolů do sklepa, kde za hromadou prken skladuje uhlí, které si přinesl z hory, a trochu odsype do kyblíku spolu s dřevěnými třískami na podpal. V kamnech za chvíli hoří uhlí. Někdy, když Stoicovi nemají dost peněz na naplnění propanové láhve, vaří v troubě na uhlí. Mihai Stoica se dívá do ohně. Pokusí se dostat do Španělska a najít tam práci v zemědělství, ale neví, jak dát dohromady dost peněz na cestu. „Panují teď těžké časy,“ říká. „Sociální zabezpečení Rumunů už nestojí za nic. Tolik se toho naslibovalo a nic se neudělalo. Cítíme se podvedeni.“