Vyberte si jazyk
Skřípající vláček jedoucí tunelem se sloupořadím zastavuje v půvabné staničce obložené kachlíky z roku 1896. Budapešťská linka číslo 1 je po Londýně druhou nejstarší podzemkou na světě. Na povrchu, kam vede jen pár schodů, v jednom z typických měšťanských domů z 19. století sedí v prázdném pokoji, jenž možná kdysi býval jídelnou pro panstvo, vysoký, nakrátko ostříhaný muž v šedém svetru.
Jmenuje se Péter Kónya (42) a toto jméno je v Maďarsku vyslovováno v posledních měsících se stále větší úctou a nadějí. Všichni totiž cítí, že jejich země se ocitla na pokraji propasti. Po mnoha letech života na dluh, bez reforem a po půldruhém roce autoritativní vlády Viktora Orbána hrozí Maďarsku bankrot a politický rozvrat.
Samotný Kónya do této čtvrti bývalé maďarské buržoazie příliš nezapadá. Je lídrem nového hnutí Solidarita, jež hájí zájmy zchudlých obyvatel. „Ty prostory nám půjčily odbory,“ říká jeho tlumočník a spolupracovník János Boris (68), „My sami nemáme nic kromě energie a zápalu pro věc.“
Tato „věc“ jim roste pod rukama s překvapivou rychlostí: před dvěma týdny zorganizovali v Budapešti největší demonstraci od roku 1989, podle střízlivých odhadů se jí účastnilo nejméně 50 tisíc lidí. „Průlomová byla také v tom, že jsme na ni pozvali opoziční demokratické strany,“ vysvětluje Boris, který se s dalšími aktivisty pokouší zastřešit rostoucí odpor vůči vládě Viktora Orbána pod asociaci různých hnutí se společným názvem EMD (Milion za demokracii).
Solidarita však není běžné občanské hnutí. „Ano, vzali jsme si příklad z polského vzoru,“ říká Kónya. Všechno se to spustilo tím, že Orbánova vláda začala škrtat peníze učitelům, vojákům, hasičům či policistům. „Solidaritu jsme založili jako politické hnutí v září a odbory nás podporují, byť nejsou naší součástí, protože chtějí zůstat nepolitické.“
Tento na první pohled nenápadný a málomluvný muž, jehož autorita a popularita strmě stoupá, byl donedávna majorem maďarské armády a šéfem vojenských odborů. Nedávno dal výpověď dřív, než by ji dostal od nadřízených, a postavil se do čela odporu, jehož zdrojem je sice mocenská arogance Orbánovy vlády, ale Kónya připouští, že kdyby nebyla ekonomická situace tak zoufalá, „odpor by nebyl tak silný“.
Nad otázkou, jestli není zvláštní, že lídrem protestů se stal voják, který je přece vychováván k věrnosti a poslušnosti vůči nadřízeným, chvíli přemýšlí a pak řekne: „Já jsem ale přísahal věrnost republice a demokracii.“
Celý článek čtěte v týdeníku Respekt č.3/12
