Vyberte si jazyk
Po podepsání přístupové smlouvy mezi Chorvatskem a Evropskou unií 9. prosince 2011 nepřišla nejkrásnější a nejdojemnější gratulace ze Záhřebu, ale z Polska. Na videu na serveru You Tube mnozí Poláci, především mladí lidé, vítají Chorvatsko v Evropě bez přetvářky či přehnaného patosu, v atmosféře spontánní radosti. [V případě, že Chorvaté v referendu řeknou ano, vstoupí země do Unie 1. července 2013.] Poláci tímto gestem ukázali, že současná Evropa zmítaná krizí, pochybnostmi a názorovými rozdíly může, nebo dokonce musí být Evropou se společnými hodnotami a smyslem pro radost a naději. Brusel Chorvatsku podal ruku, ale Polákům se podařilo rozradostnit chorvatskou duši.
Poláci sami vstupovali do Evropské unie s mnoha obavami. Báli se, že země přijde o svou suverenitu a zemědělci o své živobytí. Podobně jako v Chorvatsku i polská katolická církev hrozila, že velké sousední země budou usilovat o přepsání polských dějin i polské budoucnosti.
Navzdory těmto obavám Polsko prokázalo, že vstup do EU se může podařit i v době, kdy většinu velkých, bohatých a mocných zemí sužuje hluboká krize. Polsko zůstalo Polskem a stalo se i Evropou. Podobně nebylo nevyhnutné vytvořit na Balkáně novou Euroslávii, aby Chorvatsko dostalo vstupenku do evropského klubu.
Dlouhá cesta do Bruselu
Během zdlouhavých a bolestivých přístupových rozhovorů se na přetřes dostal nejeden předsudek, vyšla na povrch nejedna předpojatost, neopodstatněné obavy a nepochopení. Šířily se katastrofické scénáře, hlásaly xenofobní, nacionalistické a provinční myšlenky, ale také i názory kosmopolitní a nevnímající hranice. Bývalý prezident Tuđman, který se o Evropu zasazoval, nakonec snad pod vlivem přílišné hrdosti přehodil výhybku a odmítl se připojit k Visegrádské skupině (kterou v současnosti tvoří Polsko, Maďarsko, Slovensko a Česká republika) s odůvodněním, že Chorvatsko nemá potřebu se sdružovat s bývalými satelity Sovětského svazu. Jiní, kupříkladu premiér Sanader, byli připraveni schválit cokoli, co by urychlilo vstup do EU, i za cenu planých slibů – třeba toho, že Chorvatsko vstoupí do Unie společně s Bulharskem a Rumunskem.
Evropa už nepřijímá členy bez jakýchkoli výhrad, ale ani neprokazuje, že „se jí příčí všechno chorvatské“, jak tvrdí někteří chorvatští politikové. Evropa se na jednu stranu snažila zklidnit vznětlivou směsici balkánských sporů, ale zároveň neváhala uznat pokroky každé ze země při plnění stanovených podmínek. Po Slovinsku tak do evropského přístavu vplouvá Chorvatsko, které nemusí čekat na své sousedy.
Současná Evropa není vysněným eldorádem. Kvůli probíhající krizi se i ty největší země, jako je Německo a Francie, rozhodly pro její záchranu vzdát části své svrchovanosti. V takovéto Evropě už nikdo nehájí myšlenku znovuobnovení Jugoslávie, ani vzkříšení komunistických ideálů. V dnešní Evropě je chorvatština považována za oficiální jazyk a Záhřeb má právo požadovat ochranu svého jmění, svých zvyklostí a místních specifik.
Evropštější než Evropané
Po podepsání smlouvy o přistoupení se zhroutila řada nacionalistických mýtů a místních pověr. V referendu se již nebudou řešit dlouholeté křivdy, ale otázky, které klade mladá intelektuální elita, nezatížená tuđmanovskými předsudky. Nová politická vrstva však nabízí odpovědi, které jsou bohužel přinejmenším stejně nebezpečné.
Ve svých zjednodušujících vyjádřeních nová politická elita tvrdí, že Evropa už dlouhodobě zrazuje své ideály, že se sama „balkanizovala“ ještě předtím, než se balkánské země staly součástí Evropy. Že se dokonce Chorvatsko samo balkanizovalo před samotným vstupem do EU. Podle této logiky nepotřebujeme Evropu, pohlcenou hospodářskou krizí, a nejsou potřeba ani její hodnoty, neboť je už jen stínem sebe sama. Stručně řečeno: Chorvaté žádají dokonalou Evropu pro svou zemi, které sama zdaleka dokonalá není.
Tito noví „dokonalí“ Chorvaté jsou arogantnější než Francouzi, neústupnější než Britové a nezodpovědnější než Řekové. Za své chybné předpovědi se v zásadě neomlouvají, a přitom neváhají celou zemi odsoudit k osudu v izolaci, protože se pokládají za evropštější občany, než je zbytek Evropanů. Kdysi jsme se považovali za „nejstarší evropský národ“ – dnes jsme hrdí na to, že jsme jejím „nejnáročnějším národem“.
Prognóza
Ano je na dobré cestě
Podle jednoho z posledních průzkumů před referendem 22. ledna, kterého se zúčastnillo 1000 osob, by se vstupem do Evropské unie souhlasilo 60 % občanů. Středolevicová koalice Kukuriku, která vládne od listopadových voleb, i konzervativní HDZ, která byla u moci během přístupových jednání a je dnes největší opoziční stranou, vyzvaly občany, aby v referendu řekli Ano. Stejně se vyjádřila i katolická církev.
Odpůrci vstupu do EU, kteří by v neděli mohli získat 31 % hlasů, pocházejí z řad voličů drobných nacionalistických pravicových stran a sympatizantů protikapitalistické levice. Se vstupem souhlasí převážně lidé s vysokoškolským vzděláním a příjmem nad 500 euro, obyvatelé Záhřebu či Istrijské župy. Podle průzkumů by odhadovaná účast v referendu měla dosáhnout přibližně 60 %.
