Už několik let funguje mezi Vídní a Budapeští pohodlné vysokorychlostní železniční spojení. Rozhodně rychlejší než před bezmála čtvrtstoletím, když jsem tuto cestu podnikl poprvé ještě v době, kdy se musela překračovat železná opona. Dnes jsou Rakousko i Maďarsko členy Evropské unie. Jejich hlavní města působí dojmem příbuzných usmířených po dlouhé hádce. Dech Dunaje, který jimi prostupuje, široké bulváry, neorenesanční paláce vystavěné „barony“ průmyslového věku, kult rakouské císařovny Sissi, která si rebelské Maďary vášnivě zamilovala – to o vše hovoří o společném dědictví, o dědictví střední Evropy.

Kde se tedy bere přetrvávající dojem, že nás vlak z Vídně do Budapešti unáší do třicátých let? Příčinou je násilný antisemitismus a politická nenávist, které se v Maďarsku projevují, ale také, pozorujeme-li vývoj v obou zemích, narůstající rozdíl mezi dvěma zkušenostmi s podobnými začátky, které obě vyrostly z traumatismu první světové války. Rakousko, stejně jako Maďarsko přišlo v té době o velkou část území, které bylo rozděleno mezi národy jím dříve ovládané, než se v roce 1938 stalo po anšlusu pouhou provincií hitlerovského Německa.

Maďaři v područí Habsburků získali právo podřídit si Chorvaty, Slováky, Rumuny a další vazaly, které podrobili násilné maďarizaci. Za jejich zlořády jim vystavila účet Trianonská smlouva v roce 1920, z níž se stále ještě nevzpamatovali. V jedné z kanceláří současného maďarského ministra zahraničních věcí Jánose Martonyiho překvapí návštěvníka na začátku roku 2010 mapa Velkého Maďarska s hranicemi odpovídajícími stavu před rokem 1920.

„Maďarsko trpí ze všech evropských národů nejvíc.“

Zatímco se Rakousko muselo od vypuknutí aféry s Kurtem Waldheimem – který byl zvolen prezidentem v roce 1986 navzdory odhalením o jeho působnosti ve wehrmachtu – konfrontovat se svou úlohou v nacistické katastrofě, Maďarsko se uchýlilo k diskursu oběti, podle nějž veškeré zlo pochází od těch druhých: Turků, Habsburků, Židů, liberálů, Němců, Rusů, Romů a v současnosti Evropské komise či štrasburského parlamentu.

„Maďarsko trpí ze všech evropských národů nejvíc,“ prohlásil ironicky bývalý rakouský vicekancléř Erhard Busek z lidové strany ÖVP, jeden z mála křesťanských demokratů, který až do poslední chvíle brojil proti koalici s populistickou pravicovou stranou FPÖ Jörga Haidra. Rakousko tuhle rétoriku zná, vždyť ji samo praktikovalo, dodává Busek: dlouho samo sebe prohlašovalo za „první oběť nacismu“, přičemž zapomínalo, že hitlerovskému režimu samo poskytlo značný počet vedoucích kádrů.

Busek kriticky poukazuje na určitou „zbabělost“ evropských konzervativců ve vztahu k Orbánovi. Rakušané, kteří na jednu stranu pociťují hněv vůči Budapešti za útok na jejich podniky a na stranu druhou solidaritu smísené se špetkou ostudy, se neodvažují politické poklesky Maďarska nijak kritizovat. Moc dobře vědí, co to znamená ocitnout se pod světly reflektorů. Sami na konci ledna 2000 prošli více než sedmiměsíčním preventivním očistcem v podobě evropských „sankcí“ proti Rakousku.

Rakušané i Maďaři věří na „hysterii“ mezinárodního tisku

Tehdy šlo o to izolovat prostřednictvím symbolických kroků vládu, kterou konzervativec Wolfgang Schüssel tou dobou sestavil se stranou považovanou za dědice nacismu. Lekce to byla břitká a země ji těžce nesla. Ještě dnes jsou mnozí Rakušané přesvědčeni o tom, že byli biti nespravedlivě, protože jsou jen malým státem, stejně jako mnozí Maďaři věří na „hysterii“ mezinárodního tisku.

Schüssel ale zůstal i v nejvyhrocenějších okamžicích krize přesvědčeným Evropanem. V jeho kanceláři viselo rozměrné plátno Maxe Weilera, kterého rakouská veřejnost dlouho považovala za příliš moderního malíře. Zato Orbán se rád objevuje před hustým sloupořadím maďarských vlajek, dovolává se svatoštěpánské koruny a Brusel považuje za „novou Moskvu“.

Podle maďarského politologa Zoltána Kiszelyho to lze možná vysvětlit tím, že v Maďarsku je mnoho lidí přesvědčeno o tom, že Evropská unie nedokáže současným otřesům odolat. „Měli jsme habsburskou monarchii a skončila. Postavili jsme se na stranu nacismu, a i to špatně dopadlo. Pak přišel Sovětský svaz, který tu měl být nadlouho a jehož rozpad nás překvapil.“

Rakouská zkušenost je naopak ta, že Evropa je dobrá věc. Podle nedávné studie těží právě jejich země z členství v Unii po hospodářské stránce nejvíc ze všech. To nástupci zesnulého Jörga Haidera Heinzi-Christianu Strachemu nijak nebrání šikovně surfovat na vlně evropské finanční krize a posouvat se v průzkumech vzhůru. Vídeň-Budapešť, zpáteční lístek?