Pro Johna znamenaly loňské bílé Vánoce koncert gospels na faře Santa Maria Nascente. Vzpomíná na dlouhé večery, kdy se jeho kamarádi, pocházející z Ghany jako on a žijící v historickém centru, a Senegalci, kteří bydlí v městečku plném domků a vilek jako jediní v panelácích, sešli v kostele na repetice. „Loni, říká John, pro mě bílé Vánoce znamenaly také svátek. Jsem křesťan. Uspořádali jsme tento koncert, protože víme, že Italové tento druh hudby moc neznají, snad leda z televize. A letos nám řekli, že na Vánoce musíme být pryč.

V městečku Coccaglio v kraji Brescia (sever), které dalo operací „White Christmas“ signál k zahájení honu na imigranty, dnes John a jeho přátelé představují pětinu obyvatelstva. V kancelářích na městském úřadu visí na stěně graf. Křivka, která na něm šplhá vzhůru, znázorňuje etnický vývoj za posledních deset let. Duben 1998, 177 cizinců. Duben 2009, 1 583 cizinců na necelých 7 000 obyvatel. Migrační vlna zaplavila toto starobylé město a jeho historické centrum, v němž románský hrad ověnčený zářivými girlandami, fara, kde se čas od času koná mše, či památník na počest básníka Luca Marenzia, který v šestnáctém století skládal madrigaly, jako by ustrnuly v minulosti.

Zastupitelstvo mlčí jako hrob

Ve městě lze zaslechnout diskuze a komentáře, ale obecní zastupitelstvo se rozhodlo mlčet. Lídr Ligy severu [populistická a xenofobní strana, která je součástí vládní koalice] Umberto Bossi říká, že „radní aplikovali zákon. Nebylo možná nutné nazývat operaci ‚White Christmas‘, mohla se stejně tak jmenovat ‚Vánoce, kontrola dokladů‘.“ Starosta města Franco Claretti a radní pověřený otázkou bezpečnosti Claudio Abiendi, kteří jsou „členy Ligy od založení strany,“ se k tomu odmítají vyjadřovat. Agostino Pedrali, který má na starosti sociální otázky, tvrdí, že „od té doby, co jsme se v červnu dostali zpět na radnici, jsme utratili víc peněz za přistěhovalce než za Italy: za první zmiňované 89 000 euro, za druhé 43 000.“ „To je jenom propaganda,“ reaguje Claudio Rossi, stojící v čele středolevé opozice, „ze 150 přidělených bytů získali cizinci pouze dva“.

Pokud chce člověk zapříst rozhovor, stačí zajít na předměstí do baru a zároveň prodejny tabáku May Day. Ve městě je známý jako „kosovská kavárna“, ale grappu tu servíruje a s automaty na expresso bojuje Andrea Cavallini, „pravý brescian“, který tu v doprovodu své ženy obsluhuje italské, albánské, makedonské a kosovské hosty. „Všichni pracují, jsou tu dělníci, jiní pracují ve stavebnictví.“ Andrea, který se s mladými Slovany přátelí a je jim tak trochu otcem, si ponechal prodejnu tabáku a prodal jim bistro. „Tahle iniciativa se mi nelíbila. Je to hrozná metoda. Pošlou ti dopis, a když neodpovíš, přijdou k tobě a zkoumají, jestli u tebe nebydlí nelegální přistěhovalci. Takhle se to dělalo za Mussoliniho a taky za Stalina. K tomu se chceme vrátit?“ Když se mladých Kosovců zeptáte, co si myslí o operaci „White Christmas“, přestanou hrát stolní fotbálek a z tváře jim zmizí úsměv.

Strach zůstat bez práce

Problémem nejsou kontroly, ani to, jak se nazývají,“ říká Mergan, „ale to, že na to teď opravdu není doba. Protože když teď ztratíme práci, hrozí, že také přijdeme o možnost prodloužit si doklady. Existuje sice podpora v případě nezaměstnanosti, ale o tu můžeme zažádat pouze jednou. A co bude potom? Co se stane s ženou a dětmi, které se narodily tady, v Coccagliu?“ Merganovi je 38 let, do kraje Brescia přijel před jedenácti lety, oženil se tu a má čtyři syny. Jeho příběh se podobá příběhu mnoha jiných přistěhovalců, kteří pracují na stavbách v oblasti Bergama a Brescie, v továrně na výrobu nábytku Scab nebo v jednom z desítek podniků na výrobu známých kávovarů Bialetti. „Přišel jsem o práci. Italové se na mě neobrátili už několik měsíců,“ říká Mergan. „Pokud to bude takhle pokračovat a jednoho dne se u mě objeví [policie] a bude chtít vidět papíry, co se stane pak?