Kde jinde na světě by 88% občanů chtělo vstoupit k nám (a Hermanu Van Rompuyovi), do nejméně přívětivého klubu na světě? Přejeďte plnou parou Brusel a vydejte se na jih. Jedeme do Albánie, která o nás poodhalí něco poněkud zahanbujícího. Albánské hospodářství letos roste (o 2%), narozdíl od zbytku světa, které ve většině zaznamenává pokles. Politický systém neklidně přešlapuje na místě už od červnových parlamentních voleb, které jsou natolik zpochybňované, že socialisté, kteří prohráli, stále ještě bojkotují parlament. Minulý víkend zaplnily ulice Tirany protesty. Přesto země nakonec minulý týden získala formální svolení začít vyjednávat o svém vstupu do EU.

Konečná odměna za roky práce je možná vzdálena jen několik let. Vize albánského prezidenta Bamira Topiho leží na konci vydlážděné cesty vedoucí do Bruselu. Tirana má proto nové letiště, novu dálnici do města, ulice olemované obchody, na každém rohu kavárny, obrovské obytné bloky. Zůstaly jen výmoly.

Naděje mezi výmoly

Do očí tu bije pulsující energie a smysl pro pokrok. Malá a chudá země se svéráznou stalinistickou historií svých 17 let svobody využila k něčemu pozoruhodnému. Úplatky a další vybrané hříchy? Jistě. Parkoviště jsou přecpané vozy značky Mercedes Benz. Ale to je jen část albánské ságy, která zahrnuje i nezlomnost, laskavost a velký smysl pro humor. Pokud se země stane 28. či 29. členským státem Unie, tak to bude důvod oslavit nikým nezpochybňovanou moc myšlenky, kterou jsme my v Západní Evropě ztratili v důsledku nedostatku představivosti.

Co vidí 88% obyvatel, kteří podporují vstup Albánie do Unie, když se rozhlédnou kolem? Starosti na severu, na jihu, na východě i na západě. Chorvatsko a Slovinsko setrvávají v oboustranně škodlivém sporu ohledně výsostných vod. Bosna je opět na špici ligy balkánské nestability a její byrokratická rovnováha se začíná hroutit. Srbsko, které sice má vnímavějšího prezidenta, ohrožuje neblahý nacionalismus. Kosovo – to je etnická katastrofa na spadnutí. K tomu připočítejte dvě svárlivá batolata – Makedonii a Černou Horu, kde mají všichni strach, že se region opět potopí do atmosféry nedůvěry a pomsty. Názory lidí z Balkánu zní podobně: EU z nás učiní bezpečnější státy. Dejte nám pevnou strukturu pro vzájemný obchod a pomoc. Pomozte nám, cítit se líp než skládka na okraji kontinentu. A dejte nám pocit, že pokud uděláme pokrok, který po nás požadujete, bude odměněn.

Je to důvod, proč stojí za to obrátit pohled z Londýna do Tirany vzdálené 2 000 kilometrů. Čtyřiatřicet členů EU? Jednou to přijde. A pokud nevěříte a před očima máte oprýskanou vizi Albánie, vydejte se na Skanderbegské náměstí v Tiraně, kde mezi výmoly naleznete naději.