Vyberte si jazyk
„Možná tam mají skupinové prohlídky, to by bylo praktičtější...
-- Máš pravdu, to bychom ztratili míň času.“
Jsou dva: párek padesátníků, pozorní jeden k druhému. Jsou na dovolené a na výletě do Krakova nechtějí minout nezbytnou součást turistické nabídky regionu – návštěvu 60 kilometrů vzdáleného koncentračního tábora v Osvětimi. Zaměstnankyně turistické kanceláře jim vlídně vysvětluje cestu.
Takových párů sem ročně přijíždějí tisíce. Na návštěvu kraje mají pouhé tři dny a chtějí vidět „tábor“. Osvětim dnes přitahuje více turistů než překrásný Krakov, a stala se takřka jeho „cenovým lákadlem“. Město přetéká výletními nabídkami. Z letiště se do Osvětimi můžete dostat přímo taxíkem. Cestovní kanceláře sem pořádají celodenní výlety: tři hodiny cesty tam a zpět a dvě hodiny na místě, to celé za pouhých sto zlotých, tedy asi dvacet euro. „Osvětim je nejžádanější, zvláště mezi cizinci,“ říká Tomas Stanek, vedoucí kanceláře Cracow City Tours. Minulý rok do tábora zavítalo 1,3 milionu návštěvníků.
Celé to běží jako dobře promazaný stroj. Zaměstnanec cestovní agentury vás v hotelu vyzvedne a zaveze vás na Szczepanského náměstí, odkud odjíždějí autobusy. Už před Osvětimí hlásí informační tabule: „Muzeum Osvětim“ - tedy termín co možná nejneutrálnější. Autobusy zaparkují na placeném parkovišti. Tady se nacházejí toalety, též placené, a směnárny. Piktogramy ukazují, že je zde zákaz vstupu psů a lidí v plavkách a nesmí se tu kouřit, jíst a jezdit s dětským kočárkem, což mnoho mladých rodičů porušuje. U vstupu nabízí několik stánků knihy a nápoje. Dva opilí muži s batohy na zádech a pivem v ruce se opírají o bránu. V budově, kde se prodávají lístky, je i jídelna. Tři mladí lidé si tu koupili hamburgery, které se udýchaně snaží rychle zhltnout – nikdo je nevaroval, že je uvnitř areálu zakázáno jíst. Teoreticky je vstup zdarma, avšak skupiny mohou dovnitř pouze s průvodcem (35 zlotých na osobu) a jednotliví návštěvníci nejsou vpouštěni před desátou ráno ani po třetí hodině odpolední.
Dnes se tu vystřídá 8 000 turistů spolu s 250 průvodci mluvícími 14 jazyky. Ta naše, Dorota, s mrzutým výrazem ve tváři, stihne tři prohlídky za den. Každá trvá dvě hodiny, z toho 90 minut stráví v pracovním táboře Osvětim a pouze půlhodinu ve vyhlazovacím táboře Birkenau. Skupina se dává do pohybu. Pár s malým dítětem jako první vytahuje před nápisem „Arbeit macht frei“ (Práce osvobozuje) fotoaparát. Pravidelně musíme čekat nebo se naopak mačkat, abychom uvolnili cestu jiným skupinám. Někteří průvodci nad sebou nosí rozevřený deštník, aby své skupinky neztratili. Emoce se zde příliš neprojevují, jako by byly sevřeny v tlačícím se davu. Ve třetí místnosti to pět lidí vzdává: „Je tu příliš mnoho lidí na to, aby člověk mohl něco cítit,“ vysvětluje jeden Francouz. „Průvodkyně nám v podstatě neříká nic nového. Tohle všechno my už víme. A navíc je to moc dlouhé,“ dodává jeho žena a následuje ho. Třicetiletý Francouz, údajně původem Kurd, si před svými sousedkami hraje na odborníka a poučuje je o různých genocidách: arménské, alžírské, rwandské...
Do Birkenau přejíždíme kyvadlovou dopravou. Před masivní věží, kde dříve končily železniční koleje, parkují další autobusy. Návštěvníci se na trávníku věnují piknikům. Pak se ale obloha zatahuje. Musíme si pospíšit, tak pospícháme. Pozorný filmař upřesňuje do natáčející kamery: „Támhle byl ženský tábor.“ Jeden z návštěvníků vytahuje mobilní telefon a volá známému: „Jen jsem ti chtěl říct ahoj.“ Před zbytky plynových komor dopadnou na zem první kapky, studený déšť, proti kterému se vybavil jen málokterý z návštěvníků, zmýlených ranním sluncem. Běžíme se vmáčknout pod střechu. Déšť sílí. „Tak aspoň člověk trochu cítí, co tu museli vytrpět,“ říká se zcela vážnou tváří Kurd.
Šokující? To bezpochyby ano. Meze obscénnosti jsou zde pravidelně posouvány. Před několika lety se jedna žena v plynových komorách začala svlékat, aby pochopila, co zde „oni“ kdysi cítili. V roce 2001 nechalo několik amerických židovských spolků zavřít noční klub vzdálený pouhý kilometr od Birkenau. Před pěti lety požádala jistá oděvní značka o povolení uspořádat zde módní přehlídku. Nápis „Arbeit macht frei“ v prosinci 2009 někdo ukradl. A video, které se před několika měsíci objevilo na serveru YouTube a ve kterém bývalý vězeň žijící v Austrálii tančí se svými vnoučaty na místě svého utrpení v rytmu písně „I will survive“ (Přežiji), vyvolal přinejmenším rozporuplné pocity.
Je to nevyhnutelné? Ani o tom není pochyb. „Mezi intelektuály, kteří se touto genocidou zabývají, v podstatě žádná morální debata o proměně Osvětimi v turistický cíl neproběhla. Autobusy plné turistů jsou jen druhou stranou mince procesu utváření kolektivní paměti, který dnes velice zesílil a zde nabývá této podoby,“ vysvětluje Jean-Charles Szurek, badatel francouzského Národního výzkumného centra (CNRS) a autor knihy „Polsko, Židé a komunismus“. „I když mi takový jednodenní výlet charterem z nějakého hlavního města připadá absurdní, mladý člověk, který sem přijede plný vtípků, možná neodjede bez toho, aby zde něco postřehl.“ Princip otevřenosti vůči turistům v podstatě kritizují pouze negacionisté, jako například Angličan David Irving, který polskou vládu obvinil, že z Osvětimi vytvořila „turistické lákadlo ve stylu Disneylandu“. Historikové spíš brojí proti historickému výkladu, který je zde veřejnosti předkládán. „Míchají Poláky s Rusy, politickými vězni a Židy, zatímco selekce a systematické vyhlazování tu spolu s Romy, zažili jen ti poslední,“ vysvětluje italský historik Marcello Pezzetti. „Dnešní zkratkovitá návštěva Osvětimi neumožní člověku pochopit, co se tu stalo. Šokující není, že sem turisté jezdí, ale to, co jim tu ukazují...“
V Osvětimi, nedalekém městečku, které dalo táboru jeho jméno, tyto debaty sledují kritickým okem. Město je šedivé, mladí se odstěhovali a několik málo žlutě natřených domků místo jen stěží rozveselí. Vládne tu 16% nezaměstnanost, tedy vyšší, než je národní průměr. I když tábor vytváří městu pracovní místa (pochází odtud většina z 250 průvodců), samotní turisté se zde zastaví jen zřídka. „Neexistujeme, a ačkoliv jsme tehdy ještě nebyli na světě, když se na nás lidé podívají, pak jen proto, aby si v duchu položili otázku: ,Jak to jen mohli dopustit?’“ stěžuje si Margareta Szeroková, jedna z místních obyvatelek. Chtěli by z turistické many mít také nějaký prospěch? „Tady jsme v Osvětimi, ve městě. Tábor je vedle,“ zní krátká odpověď starosty Janusze Marszalka.
Naopak v Krakově vyvolal „úspěch“ tábora v Kazimierzské čtvrti překvapivé „oživení“ židovské kultury. Anna Gulinská, drobná sedmadvacetiletá tmavovláska, sama židovského původu není. Do židovské kultury se však zamilovala „už ve škole, pak na fakultě” a zaměřila se na studium jidiš. Dnes je programovou ředitelkou místního Jewish Community Centre (Židovské společenské centrum). „Jsme tu, abychom sloužili celému společenství,“ tvrdí. „Židovské Polsko není pouze velký hřbitov.“ A Osvětim? „Rádi bychom, aby se zde turisté při návratu z tábora zastavovali. Žijeme v jeho stínu, musíme se však dívat dál.“
