Vyberte si jazyk
Nedávné rozhodnutí CaféTeatret zdramatizovat Manifest 2083 vyvolalo hněv a znechucení. Byli jsme obviněni, že jsme přistoupili na hru Anderse Behringa Breivika a že jsme necitliví vůči nejbližším jeho obětí. Svůj nesouhlas vyjádřili i politici. Samozřejmě, že se nás tyto reakce dotkly, a proto jsme si položili otázku, zda je naše rozhodnutí správné. Tragédie z ostrova Utøya [22. července 2011] je bezpochyby tou nejsmutnější událostí, která se kdy ve Skandinávii stala.
Nejenže stál tento nepochopitelný zločin život 77 osob, ale také způsobil trauma a zkazil život blízkým obětí. Vím, že jejich rodiny jsou vystavovány bolesti, pocitům a myšlenkám, do nichž se my, kteří jsme nebyli zasaženi přímo, nejsme schopni vcítit a jež musí být nesmírně těžké snášet.
Nemohu než doufat, že naleznou dostatek vnitřní síly, blízkých přátel a útěchy v rámci svého pracovního života, aby se jednoho dne stala jejich bolest snesitelnější.
Ale co budeme dělat my ostatní? My, kteří se mezi nejbližší oběti nepočítáme a ani nejsme Norové, my, kteří jsme zcela mimo, ale přece jen se cítíme zasaženi?
Kam se obrátíme s naším vztekem, bolestí, frustrací a velkou otázkou: jak se to mohlo stát? Co může v naší kultuře přimět relativně normálně fungujícího člověka jako Breivik k tomu, aby opustil demokratická pravidla hry a zahájil proces vědomé a pečlivě plánované radikalizace? Co vlastně může být jeho způsobem přemýšlení a jeho vizí člověka? A odkud se berou?
Na tuto otázku se pokusila odpovědět řada spisovatelů, novinářů a analytiků na základě Breivikova 1518stránkového manifestu. Mají na to právo. A divadlo snad četbou tohoto manifestu a prostřednictvím kritických nástrojů divadelního umění zkoumat ty samé otázky nemůže?
Není snad právě posláním umění umožnit pochopení toho, proč mohl být spáchán tak ohavný zločin? Není snad společný prostor, jakým je divadlo, pro tento postup vhodným místem?
Zcela chápu, že blízcí obětí, kteří se dozvědí, že se nějaký „kontroverzní“ dramaturg chystá uvést na jeviště manifest Anderse Behringa Breivika, zareagují do mikrofonu pohněvaně. Ale mrzí mě, že se o mém projektu dozvídají od novinářů, kteří mají jen políčeno na senzační článek.
Ovšem znepokojuje mě, že potřebu reagovat na něco, co neznají, pociťuje tolik politických osobností.
Pia Kjærsgårdová, předsedkyně [krajně pravicové] Dánské lidové strany, tento projekt několikrát označila za „hanebný“, ačkoli je tato strana a její politický program v dotyčném manifestu několikrát citována a Pia Kjærsgårdová je proto, byť nechtěně, součástí Breivikova světa. Z tohoto důvodu by měla mít zájem pochopit fungování procesu radikalizace.
Jedním z důvodů, proč je Breivikův manifest zneklidňující a který možná vysvětluje, proč mohl jednat, jak jednal, je, že mu nebylo možné nijak odporovat.
Součastí jeho příprav bylo i skrývání vlastních záměrů, nevyjadřování se, zamlčování svých názorů a vražedných plánů. Nemyslím si, že by bylo rozumné jej umlčet. Naopak si myslím, že je třeba ho odhalit.
Od té doby, co jsme s tímto projekt začali, jsme v kontaktu s odborníky, kteří se zabývají pravicovým radikalismem. Řada z nich se zúčastní seminářů, které budeme organizovat vedle představení. Cílem je získat určité poznatky a podělit se o ně.
V žádném případě nechceme Andersi Breivikovi posloužit jako hlásná trouba. Právě naopak. Divadelní hra je kritickým a subjektivním uměleckým dílem, které se snaží vysvětlit způsob uvažování, který zdaleka není vlastní jen Andersi Breivikovi.
Krajně pravicové radikální skupiny se objevují po celé Evropě a je naší povinností v zájmu nás samotných, naší demokracie a našich muslimských spoluobčanů studovat xenofobní ideologii, z níž Breivikovo vraždění vzešlo.
Je třeba říci, že tato tragédie, která má daleko k činu jednoho pomatence, je politickým aktem. Pokud se k tomuto manifestu obrátíme zády a odsoudíme jej k zapomnění, jak navrhoval jeden dánský politický představitel, přijdeme o příležitost tento akt pochopit, díky znalosti příčin se od něj distancovat a pokusit se zabránit jeho možnému opakování.
Načasování je možná špatné a událost příliš čerstvá. Ale nevím, která jiná chvíle by byla vhodnější a kdo by o tom měl rozhodnout.
Přišlo mi tedy nezbytné začít s četbou Manifestu 2083 ve snaze alespoň trochu lépe pochopit, s jakou novou podobou terorismu se můžeme v budoucnu setkat.
Nemyslím si, že bychom si mohli dovolit čekat s uměleckým zpracováním tématu nového terorismu několik let. Nemáme raději myslet na své blízké, kteří se mohou zítra stát obětmi nové tragédie?
