Bruselský Don Quijote

Evropský summit ze 30. ledna byl příležítostí představit další zázračný elixír na podporu finanční stability a hospodářského růstu. Proč ale bruselské recepty nemají velkou účinnost, vysvětluje španělský list El País.

Zveřejněno dne 31 ledna 2012 v 15:25

„Lídři věnují značnou část summitů debatě o tom, jak vybřednout z bahna, do kterého zapadli na předcházejícím summitu,“ šeptá představitel vysoké politiky EU.

Bezobsažnost oběžníků a opakujících se debat o Řecku, Portugalsku nebo o velikosti záchranného fondu včera potvrdily, jak těžký je to úkol. Zabředlí jsou přinejmenším od chvíle, kdy Merkelová a Sarkozy vypustili (19. října 2010 v Deauville) z láhve džina bankrotu členského státu, skrývajícího se v prominutí (snížení hodnoty dluhopisů) části dluhu soukromým věřitelům. Schůzka znamenala dva velké přínosy: dala zelenou kulhající smlouvě o finanční stabilitě a rubopis plánu hospodářského růstu, který žádným plánem není. Jde o vtip. Nebo to jen tak vypadá?

Řekněme, že smlouva je nutná k zajištění disciplíny členů eurozóny a vytvoření nebo uvolnění cesty k následnému růstu. A to není málo: Evropský parlament „pochybuje o nutnosti“ smlouvy (dle rezoluce z 18. ledna) a chytrolín Wolfgang Munchau (v pondělním Financial Times) je znásobuje: „Je nepotřebná“, jelikož její opatření by bylo možné přijmout běžnou legislativní cestou a protože „podnítí“ recesivní a restriktivní politiku.

Řekněme, že se mýlí a že dohoda s okázalým jménem „Smlouva o stabilitě, koordinaci a řízení hospodářské a měnové unie” je na místě. Název dává pocit „stability“ a rozpočtové disciplíny. A to stačí.

Newsletter v češtině

Je třeba připomenout, že pouze článek 9 (ze stávajících 16) nařizuje „podporovat ekonomický růst“. Stanovuje, že signatáři proto musí „přijmout nutné kroky a opatření“. Ty však konkrétně nespecifikuje, ani jim nedává závazný charakter. Nestanovuje sankce za jejich nedodržení. Nehrozí předvoláním k soudu v Lucemburku těm, kdo toto nařízení nedodrží… Oproti tomu hrozí těm, kdo nedodrží nařízení snížit státní deficit. Vtip spočívá právě v této nerovnováze. Je nám předkládána smlouva, která má stimulovat oba póly ekonomické politiky, ale rozvíjen je v ní jen jeden.

A to není všechno. Páté znění textu - to, které bylo předloženo na posledním summitu - je ještě zmatenější, než to předcházející. Nové úpravy nejsou zásadní svým obsahem, ale proto, že jejich bezobsažnost líčí šílenství jejich podněcovatelů a autorů, bojují jako rozčílení Don Quijotové s falešnými větrnými mlýny (ty nejskrytější způsoby jak přivolat deficit a vyhnout se sankcím).

Dobrým a tímto virem nenakaženým lidem stačí zdůraznit, že jedním z cílů úprav je zmocnit vlády členských zemí, aby se mohly stíhat navzájem, v případě, že se Komise od postihů distancuje. Text je nejspíš potřebný, příteli Wolfangu, ale nebude k ničemu. Jelikož všechny historické kroky, které byly podniknuty v této oblasti, marginalizovaly nebo minimalizovaly moc institucí – počínaje Lisabonskou agendou v roce 2000 a konče vzepřením se Paříže a Berlína ve snaze vyhnout se sankcím Bruselu za nedodržení Paktu stability v roce 2003. Vyústily v něco, co nikdo nechce připomínat: bezvýznamnost.

Dalším zázračným elixírem je „Deklarace“ o povzbuzení ekonomického růstu. Tato záležitost znepokojuje německo-francouzský pár – ten poslední, který se dozví, jestli nízké HDP stačí alespoň na splácení dluhů – od bilaterální dohody z 9. ledna, v které bylo prvně navrženo sloučit pytlovinu s vitamíny.

Berlín – Paříž, Komise a Rada k tomu použily dva osvědčené, avšak neúčinné postupy. Jeden je vysypat ze zásuvky (jako Lisabonská agenda) krásné úmysly a odložené plány: zaměstnanost mladých lidí, financování malých a středních podniků. Druhý je shrabat unijní rozpočet a znovu přidělit položky. Zbývající peníze, které se v minulosti neutratily nebo nevrátily vládám, jsou drobné, nějakých 30 miliónů. A reorganizovat zbývajících, dosud nepřidělených 82 miliard eur ze strukturálních fondů a Fondu soudržnosti na léta 2012 a 2013. Sedmileté finanční vyhlídky jsou možná unáhlené. V každém případě je to klam: tyto fondy se na růst orientují dávno – silnice, školy, čističky. A od schválení Evropské strategie zaměstnanosti (1997) by neměl být věnován ani cent projektům, které nevytvářejí zaměstnanost. Neexistují tudíž žádná nová eura. Jen se s nimi žongluje.

Zaměstnání

Vítejte v Nězaměstnansku, novém členském státě EU!

„25 milionů nezaměstnaných, populace srovnatelná s velkou členskou zemí EU. Vítejte v Nezaměstnansku, šestém největším státě EU!“hlásá România liberă v reakci na zasedáníEvropské rady v Bruselu. „Tato země, obývaná především mladými lidmi ve věku 18-24 let, je živým důkazem toho, že se poměry zhoršují a že evropská ekonomika stále směřuje k recesi.“ Bukurešťský deník s politováním konstatuje, že „to byl za poslední dva roky již 16. summit, a i když sedmadvacítka přece jen konečně diskutovala o oživení růstu a zaměstnanosti, je vysoce pravděpodobné, že byl opět k ničemu. Překážky a rozpory se objevují všude.“

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma