Vyberte si jazyk
Prezident Evropské rady Herman Van Rompuy a šéfka evropské diplomacie lady Ashtonová mají společnou jednu věc: ani šéf belgické vlády, ani komisařka pro obchod nebyli doposud v Evropě, ani ve světě příliš známí. Přesto se neznámá dvojice stala tváří Unie. Pro řadu komentátorů je takový výběr důkazem, že Unie nemá ambici stát se světovou velmocí. Dělá to dojem, že Evropa znavená dějinami nesní konec konců o ničem jiném, než jí nebýt. Chce se stát prosperujícím, stabilním, demokratickým kontinentem, avšak zahleděným do sebe s nezájmem o zbytek světa a necítit za něj odpovědnost. Avšak může si Evropa takový přístup dovolit? Může se vzdát ambicí, které jí náleží díky jejím dějinám a geografii? Pro Unii je nemožné otočit se zády k potřebě aktivním způsobem ovlivňovat svět a současně si zajistit vlastní bezpečnost.
Nicméně je třeba si připustit, že ohledně výběru zmíněných osob existují i pozitivnější interpretace. Možná, jak napsal Wolfgang Münchau v listě Financial Times, EU musí vzhledem k současné situaci začít vnitřní diskuzí a hledáním konsenzu o klíčových otázkách. Vždy totiž prokázala svou neschopnost vypracovat společné stanovisko, ať už se jednalo o zaujetí vhodného postoje vůči Rusku, energetickým otázkám a dokonce i ke vztahům se Spojenými státy. O domluvě ohledně společné politiky vůči Číně či Blízkému východu ani nemluvě. Z tohoto úhlu pohledu je pak daleko rozumnější vybrat osobnosti, které mají spíše talent vyjednávat než smysl pro vůdcovství. Podle té samé logiky je přínosnější vybrat lidi, kteří dosáhnou konsenzu, než počítat se silnějšími osobnostmi, které jsou však neschopné překonat spory mezi sedmadvaceti členskými státy.
Jmenování jdoucí proti Lisabonské smlouvě
Sloupkař listu Financial Times správně uvádí, že naštěstí už nejsme vystavováni novým desetiletím sporů o vnitřní organizaci Unie. Díky tomu, že vstoupila Lisabonská smlouva v platnost, se EU může a musí zhostit hlavních problémů a výzev, které čekají za hranicemi: energie, mezinárodní vztahy, problémy životního prostředí, pokrok v demokratickém světě. Důležité výzvy pro EU existují též na jejích hranicích, v zemích, které aspirují na rychlé přijetí: balkánské republiky bývalé Jugoslávie a Turecko. Další významný problém tvoří země, které se nacházejí mezi EU a Ruskem a účastní se programu Východní partnerství, který iniciovalo Polsko se Švédskem. Co udělat pro to, aby se tyto země přiblížily k Unii a mít tak vliv na jejich zahraničněpolitickou orientaci a vnitřní organizaci? Výzev je mnoho a od Evropy vyžadují energii a dobrou vůli. Můžeme však takovou vůli vytvořit bez silných představitelů, kteří by ztělesňovali a zajišťovali její správné využití? Nevylučuji, že by takový scénář byl v dlouhodobém horizontu možný, avšak jeho nastolení vyžaduje mnoho optimismu.
Díky vstupu Lisabonské smlouvy v platnost, by se Evropská unie měla stát výkonnější. Disponuje zvoleným šéfem, další vedoucí má na starosti zahraniční politiku a diplomatický sbor. Mimo to se znatelně rozšířil okruh oblastí, které spadají pod hlasování kvalifikovanou většinou, omezilo se tak právo veta izolovaných států či menšinových koalicí.
Existuje tedy určitý rozpor mezi formálními možnostmi, které Lisabonská smlouva vytvořila a výběrem osob, které jsou pověřeny Unii řídit. Rozpor, který otevírá cestu k vývoji Unie k té či oné výše zmíněné orientaci. Co by mohlo vyvést Evropu z tohoto stavu úpadku vlastních aspirací a donutit ji klást si otázky o své roli ve světě? Krize, během které EU podnikla řadu kroků, zajisté nedostatečných, byla zkouškou. Je těžké věřit ve zmobilizování Unie, když neexistuje faktor, který by sloužil jako vnější motor a tlačil ji k zodpovědnému jednání.
Demokracie
Divadlo politických elit
Po „osmi letech překážek a těžkostí“ dnes vstupuje spolu s Lisabonskou smlouvou v platnost nový model pro Evropu, který „počítá s vývojem směrem k federálnímu projektu,“píše list El País. V rámci Laekenské deklarace z prosince 2001 se evropští představitelé rozhodli vytvořit „demokratičtější, transparentnější a výkonnější“ Unii. Avšak podle německého filosofa Jürgena Habermase v Evropě existuje demokratický deficit, který odráží „neúspěch vlád nastolit v Evropě konstruktivní diskuzi.“ Ve svém díle, „Evropa, nejistý podnik“ [Ach, Europa], Habermas analyzuje evropský veřejný prostor jako „diskuzní divadlo pro elity“, kterého „se však neúčastní občané.“ „Navzdory těmto nedostatkům,“ zdůrazňuje El País, se evropský model stal referenčním bodem pro celý svět. Madridský deník jako příklad uvádí reformy zdravotnictví navržené Barackem Obamou či skutečnost, že Afrika, Asie i Latinská Amerika se snaží projektem evropské integrace inspirovat.
David Marquand nabízí v listu the Guardian myšlenku, že „Evropa na začátku 21. století se může poučit z diskuzí, které probíhaly na konci 18. století v Americe.“ Podle tohoto bývalého poradce předsedy Evropské komise Roye Jenkinse „byli američtí debatéři pragmatickými muži, nikoli akademickými teoretiky. S pozoruhodnou intelektuální a praktickou odvahou bořili bariéry dobové učenosti a vytvořili novou politickou vědu uzpůsobenou vlastním potřebám.“ „V tomto není dnešní Evropa od Ameriky posledních desetiletí 18. století vzdálena miliony mil, uzavírá Marquand. Je jasné, že pokud si chce Evropa v bouřlivých a konfliktních dobách 21. století udržet svou pozici, tak se musí dostat o třídu výš," uzavírá Marquand.
