Je snadné odvolávat se po dvaceti letech od počátku transformace na příklady věcí, které fungují na Západě, kde nebyl vývoj přerušen vládou komunistů. Jsou ale i věci, které fungují a povedly se v okolních postkomunistických státech – a mnohdy k tomu stačila prostá shoda všech po sobě nastupujících vlád, ať už byly zprava nebo zleva. Anebo naopak tlak ze strany fungujícího nevládního sektoru.

Především, společným rysem všech postkomunistických členů Evropské unie vyjma Česka je, že nereformovaní komunisté netvoří parlamentní stranu – pokud vůbec taková strana existuje. Většinou se z nich staly strany sociálně demokratického charakteru (Maďarsko, Polsko, Litva) nebo se komunisté postavili do čela boje za obnovenou nezávislost a rozdělili se do dalších levicových a liberálních názorových proudů, jako například v Pobaltí nebo ve Slovinsku. Podle studie amerického politologa Johna Ishyiamy z roku 2004, který analyzoval programová prohlášení postkomunistických stran v celé střední a východní Evropě, je KSČM svým profilem nejblíže ruským a ukrajinským komunistům.

Polské reformy na počátku 90. let byly opravdu šokovou terapií, která dramaticky zvedla nezaměstnanost na více než dvacet procent. Tím nejen vytvořila velkou skupinu lidí dlouhodobě závislých na různých důchodech od státu (hlavně drobní zemědělci a lidé v předčasném důchodu), ale zároveň donutila snad ještě větší skupinu lidí mnohem aktivněji si hledat způsob obživy. Polský kapitalismus byl od začátku daleko drsnější než ten český, což má za následek podstatně větší aktivitu Poláků při hledání pracovních příležitostí doma i v zahraničí. Před rokem se odhadovalo, že v EU jich pracují díky otevřenému trhu dva miliony. A polští podnikatelé jsou velmi pružní a podnikaví – i když je často svazuje mnohem větší byrokracie než ty české.

Co Poláky také ještě mnohem výrazněji odlišuje od Čechů, je podstatně pozitivnější přístup k členství v Evropské unii. Nejde jen o politiky, ale o celou společnost, která členství v EU a čerpání unijních fondů chápe jako možnost civilizačního skoku dopředu, jaký nemá v polské historii obdoby. Tento trend potvrzuje například naprostá marginalizace nacionalistických a populistických stran po posledních volbách v roce 2007. Celý článek čtěte na stránkách HN...