Vyberte si jazyk
Je to jedna z oněch temných stránek nedávné francouzské historie, jedna z nezahojených ran, které napájejí ideologické a klatbou stižené války. Jeden z předmětů francouzských vášní, které pravidelně rozněcují intelektuály, politiky a aktivisty. Shrnout se dá do jediné otázky, prosté a hrůzné zároveň: má Francie podíl na odpovědnosti za rwandskou genocidu, která si vyžádala za pouhý měsíc 800 000 mrtvých?
Bezmála osmnáct let poté zůstává tato otázka stále předmětem vyhrocených sporů, které vypovídají přinejmenším stejně tak o politických a vnitřních tenzích uvnitř Francie, jako o genocidě z roku 1994 samotné.
Která z nedávných událostí vzbuzuje tak vyhraněné postoje, tolik osobní nenávisti a vyvolává podobnou verbální zuřivost? Ani Bosna, ani Kosovo. Možná je třeba se vrátit ještě hlouběji do minulosti, až k válce v Alžírsku, nebo odkázat v poněkud menší míře na palestinskou otázku, abychom narazili na tak závažná obvinění a tak hlubokou propast mezi dvěma tábory, které bychom mohli schematicky popsat jako „anti-Francie“ kontra „věčná Francie“.
Zločin a obvinění jsou natolik kolosální, že někteří aktéři mohli působit dojmem, že v honbě za definitivní pravdou přišli o rozum. Novináři a aktivisté z různých sdružení v roli policejních vyšetřovatelů, soudci, kteří se stavějí do role historiků, historici, kteří ze sebe dělají investigativní novináře: dělá Rwanda z lidí šílence?
Francouzská spoluúčast
Jisté je, že způsobila závažné excesy – snaha o to, aby se historická pravda dokonale překrývala s osobním přesvědčením, se u některých jedinců zvrhla v posedlost. Jestliže otázka francouzské „spoluúčasti“ na genocidě představuje skutečné epicentrum tohoto tíživého sporu, je také pravda, že pozornost už delší dobu přitahuje jiná otázka, která je sice zásadní a dramatická, nicméně redukovat na ni celou problematiku genocidy je děsivě zjednodušující: kdo sestřelil 6. dubna 1994 letadlo rwandského prezidenta Juvénala Habyarimany stranícího Hutuům? Jako kdyby tato událost, kterou někteří označují za „roznětku“ konfliktu, zastínila genocidu samotnou.
V soudním vyšetřování, které v souvislosti s leteckou nehodou, jež znamenala začátek genocidy Tutsiů, vede francouzský soudce Marc Trévidic, nedávno nastal možná zásadní obrat. Vyšetřovací soudce Jean-Louis Bruguière, který Rwandu nikdy nenavštívil, označil v roce 2006 za strůjce atentátu Paula Kagameho, tehdejšího vůdce tutsijských rebelů se základnou v Ugandě a dnešního prezidenta Rwandy. Podle nové expertízy, kterou nechal v Kigali vypracovat soudce Trévidic, stojí za atentátem druhý tábor. Podle zprávy zveřejněné 10. ledna zavraždili vlastního prezidenta podezřívaného z toho, že na summitu v Aruše (Tanzanie), z něhož se 6. dubna vracel, přistoupil na dělbu moci s opozičním táborem, sami hutuští extremisté.
Dvě diametrálně odlišné soudní „pravdy“, které se rozvinuly během jednoho a toho samého soudního procesu, poukazují na dvě nesmiřitelné teze hájené dvěma soupeřícími tábory, které se vytvořily v současné francouzské veřejné debatě.
Rwanda vyvolává vzpomínky na válku v Alžíru
Spor zahrnuje otázku vztahu mezi atentátem a genocidou. Pozornost se zaměřila na leteckou nehodu, jež si vyžádala dvanáct obětí, a masakr 800 000 lidí se paradoxně málem ocitl na druhé koleji. Zatímco historici dokázali, že vyhlazení tutsijské menšiny bylo plánované (připravené seznamy, rozhlasové výzvy k vraždění, utváření hutuských extremistických milic Interahamwe, které sehrály v genocidě významnou roli), probruguièrovci mají tendenci označovat za zásadní, ne-li jedinou příčinu masakru právě atentát s tím, že masakr následoval „v reakci“ na něj.
Mysterium atentátu přenechalo takřka nepozorovatelně místo mysteriu strůjců genocidy. Ti, kdo jsou přesvědčeni, že za vraždou bývalého prezidenta stojí Paul Kagame, a odmítají zpochybnit roli Francie, viní z odpovědnosti za genocidu vlastního lidu právě jeho. Současný prezident měl obětovat rwandské Tutsie s úmyslem získat moc, jak uvedl v usnesení z listopadu 2006 soudce Bruguière, jehož historický rozbor pamfletického rázu vybočuje ze soudního rámce.
Francouzským důstojníkům působícím ve Rwandě, stejně jako jejich politickým a mediálním podporovatelům, jako je Bernard Debré, Hubert Védrine či Pierre Péan, je současný Kagameho režim trnem v oku. Vůbec jim není po chuti, že s ním Nicolas Sarkozy pod tlakem ministra zahraničních věcí Bernarda Kouchnera znovu navázal vztahy, když v únoru 2010 v Kigali uznal „omyly při posuzování situace, omyly politické“.
Tyto dvě „verze historických událostí“ proti sobě postavily dva nesmiřitelné tábory, z nichž každý je nositelem vize úlohy a postavení Francie v Africe, ve světě a v dějinách. Případ Rwandy evokuje, při zachování všech dimenzí, válku v Alžírsku a vyvolává obdobné otázky: vztah mezi státem s republikánskou formou zřízení a armádou; eufemické označování skutečné koloniální války za „operaci k udržení pořádku“ (Alžírsko) či „podporu spřáteleného režimu napadeného rebely“ (Rwanda); rivalita s Anglosasy na africkém kontinentu známá pod názvem „fašodský syndrom“ podle diplomatické roztržky mezi Francouzi a Brity v súdánské Fašodě [dnešní Kodok] v roce 1898, která je považována za symbol francouzského ponížení.
Povinnost transparentnosti
Vedle toho, že se v obou případech jednalo o obrovské lidské tragédie, je oběma událostem společné i to, že skončily fiaskem v podobě závažné ztráty vlivu Paříže v jedné z jejích strategických oblastí.
Pokud bychom měli schematizovat, jsou antikagameovci stoupenci civilizátorské a bezúhonné Francie dušené anglosaským imperialismem. Francie, která má v Africe zvláštní poslání. Ti, kdo jsou přesvědčeni o její spoluvině na rwandské genocidě, naopak poukazují na protipovstaleckou tradici francouzské armády od Indočíny přes Alžírsko a Kamerun až po Rwandu, ale také na servilnost politických elit vůči kolonialismu a jeho současnému ztělesnění - Françafrique.
Spor poukazuje na výraznou preferenci jednoduchých „pravd“, kterou lze sledovat i mezi politickou třídou. Chaos je ale důsledkem i bludného soudního vyšetřování atentátu v Kigali. Bylo by tedy žádoucí, aby soudce Trévidic odkryl v tomto bodě vědeckou pravdu. Bude to ale stačit k tomu, aby byla Francie, její politici a armáda zproštěni v souvislosti s touto „minulostí, která nás pořád ještě neminula,“ povinnosti transparentnosti?
