Je tomu dvacet let, co byl těsně před pádem Berlínské zdi zavražděn můj otec v jedné bulharské nemocnici, kde se prováděly pokusy na starých lidech. Smutek se u mě dostavil v podobě metafyzické detektivky: Starý muž a vlci (Le Vieil homme et les Loups, Fayard, 1990), kde je starý muž zabit, protože vidí, jak se lidé kolem něj proměňují ve vlky. A také v podobě textu„Bulharsko, mé trápení“, což je úvaha nad kulturní tradicí, jmenovitě náboženstvím, která je usazena na dně tohoto prapodivného „úpadku politické integrity“, kterou dnes zkoumá nevládní organizace Transparency International… v Rumunsku a v Bulharsku. K tématu mě přivádí současné politické dění spojené s hlubokou hospodářskou, sociální a politickou krizí. Jestliže zde zdůrazňuji situaci v Rumunsku, je to proto, že mám na zřeteli skutečnost, že tyto dvě sousední země prodělávaly podobný vývoj, jež vyvolává otázku, kterou bychom raději nechtěli vidět: nacházíme se na okraji, nebo uprostřed Evropy?

Přechod od komunismu k Evropské unii proběhl, aniž by byl bývalý státní aparát něčím nahrazen či skutečně reformován. Místní média dopodrobna rozebírají, jak došlo k tomu, že Rumunsko a Bulharsko jsou dnes považovány za nezkorumpovanější země EU. K „vysoké korupci“ vedoucích činitelů, která dělá z bývalých komunistických kádrů neokapitalistickou oligarchii, se připojuje „běžná korupce“: „osobní vztahy“, série úplatků, zpronevěra a tunelování veřejných financování atd.

Od roku 2002 bije na poplach GRECO (Skupina států proti korupci), organizace přidružená k Radě Evropy, ale Evropský úřad pro boj proti podvodům (OLAF) nemá ani prostředky, ani dostatečné pravomoci k tomu, aby se mohl různými případy korupce ve členských státech zabývat. Slabá efektivita těchto mechanismů spolupráce a kontroly diskredituje samu Evropu. Brusel snížil Bulharsku dotace na projekty v oblasti zemědělství a dopravní infrastruktury o 220 milionů euro a 600 milionů zmrazil do doby, než bulharská vláda představí protikorupční opatření. Rumunsko se ze strany EU rovněž dočkalo kritiky, nikoliv však sankcí.

Strach, zbabělost a podivné kompromisy za komunistické éry manželů Ceaucescuových… korupce za sebou táhne suitu tragikomických skandálů v krajině složitého přechodu, kde má nacionalismus, xenofobie a populismus své místo jak vedle obnovené odborové činnosti, tak venkovské bídy a neodmyslitelné „romské otázky“.

Romové… Tak trochu zloději, trochu darebáci? Anebo naopak evropští občané par excellence, mobilní, schopní přesunu, které se nejen sluší chránit ve smyslu lidských práv, ale též je zvát na politickou scénu? Zajímavý paradox: Je Rom Rumun? Modelový Evropan? Neřkuli univerzální člověk? Tak nachází se to ubohé Rumunsko na okraji, nebo uprostřed Evropy?

„Vládnout je třeba samopalem,“ opakuje Corneliu Vadim Tudor, bývalý opěvovatel manželů Ceaucescuových, nyní „osvícený Bohem, aby zachránil národ,“ který spolu s Bulharem Volenem Siderovem reprezentuje významnou část evropské skupiny „Identita, tradice, suverenita“, která je těsně v závěsu za Národní frontou. Rudohnědá směsice, spojující krajně pravicový ultranacionalismus a komunistickou nostalgii po ochranitelském státu, brojí jak proti „politickým médiím“, tak proti „privilegovaným menšinám“ (Maďarům v Rumunsku, Turkům v Bulharsku).

„Kafkovská demokracie“, „podivná směs burlesknosti a byzantinismu“, říká spisovatel židovsko-rumunského původu Norman Manea, žijící v New Yorku. A má pravdu. V honbě za právními a sociálními řešeními zapomínáme na kulturní prameny. A pokud se tu vnucuje přehodnocení náboženských hodnot, zakládajících evropskou kulturní diverzitu, pak zde naráží na hráče, jehož význam sekularizovaná Evropa nadále podceňuje: pravoslavnou církev. Tato církev, spojovaná se státem, který ji platí, a s politickou třídou sympatizující s pravoslavím, jež se těší přízni společnosti, se přiznává ke spolupráci se Securitate a nadále chce být spojována s činností státu. Jak jsme vzdáleni duchovnímu životu, orientovanému na občanské uvědomění a veřejnou morálku!

Existuje evropská kultura? Má odpověď zní „ano“. Tím, že je schopná pohledět sama na sebe, na své slepé uličky a hrůzy, se evropská kultura stává nositelkou polyfonické, rozvíjející se a inovativní identity, která je jediným protijedem na automatizaci lidského druhu od Atlantiku po Černé moře, od Ovidia po Ceaucescua, od Securitate po Nobelovu cenu pro Hertu Müllerovou.