Už nějakou dobu jsme svědky sílícího obsesivního zpodobňování Jihoevropanů jako bytostí líných a nezodpovědných. Těmito rysy bývají charakterizováni jak jednotlivci, tak i celé vlády Itálie, Řecka či Španělska. Podle tohoto mýtu jsou právě národní nešvary zdrojem krize, která pohlcuje celý evropský projekt. Na serveru Youtube kolují videa líných Řeků a stereotyp Středozemce vyvalujícího se na slunci se stal jakousi automatickou myšlenkovou reakcí vždy, když se snažíme vysvětlit příčiny současné krize eurozóny.

Podívejme se na delikátní příklad: lenost a nadbytek Jižanů, obzvláště Řeků.Statistiky OECD jasně ukazují, že Řekové v průměru pracují ročně více hodin (2109) než jiní Evropané – například horliví Němci (1419). Dá se samozřejmě namítnout, že počet odpracovaných hodin se nutně nemusí rovnat odvedené práci, že člověk může v zaměstnání sedět 12 hodin denně, ale polovinu z toho strávit hledáním exotických receptů na Internetu. Odtud debata sklouzne k produktivitě práce, jejíž vyčíslení je podstatně obtížnější, protože je závislá na faktorech, které nemají se snahou nic společného (technologická úroveň, kvalita managementu atd.).

Další iluze je spojena s řeckou věkovou hranicí pro odchod do důchodu.I zde čísla Eurostatu ukazují, že Řekové do důchodu odcházejí v průměru ve věku 61,7 let, což je později než v Německu či ve Francii. Je samozřejmě pravda, že státní zaměstnanci mohou s poloviční odměnou do důchodu odejít již po 17,5 odpracovaných letech, to je však pouze detail. Dohady, podle kterých je státní sektor nepřiměřeně velký, čísla též vyvracejí. Podle zprávy Mezinárodní organizace práce (ILO) představují zaměstnanci řecké státní správy 22,3 % aktivní populace, zatímco ve Francii je to 30 %, v Nizozemsku 27 % a ve Velké Británii 20 %.

V nedávno uveřejněném článku poukázal bloger Costi Rogozanu na sílící diabolizaci ekonomického populismu, definovaného jako jakákoliv forma opozice vůči neoliberálním politikám, zatímco nacionalistický populismus je stále více valorizován. Existuje však i neoliberální forma ekonomického populismu, jakkoliv bizarní nám to může připadat. Je-li znakem populismu v zásadě to, že proti ctnostné většině staví morálně zkaženou menšinu, je evropský neoliberální diskurz formou populismu. Stigmatizuje totiž a vyvolává ekonomickou nenávist vůči státním „elitám“, kterým systém sociální pomoci uděluje „privilegia“, a proti Řekům a Italům žijícím v přebytku staví masu tvrdě pracujících daňových poplatníků a disciplinovaných Němců. Neoliberální ekonomický populismus identifikuje mezi občany určité sociální segmenty, které pak zuřivě démonizuje a proti kterým se snaží obrátit zlobu mas, aby se tak vyhnul otázce občanské legitimity drakonických ekonomických opatření.

Zatímco běžný ekonomický populismus používá jako surovinu téměř přirozenou animozitu mezi bohatými a chudými, neoliberální ekonomický populismus je podstatně perverznější, neboť jeho fungování založeno na manipulaci lidských impulzů a tendencí, které usměrňuje podle potřeb diktovaných tržními pravidly. V normálním případě vyvolá kterýkoliv potřebný člověk soucit svých bližních. Neoliberálnímu ekonomickému populismu se však daří tento pocit solidarity vymýtit a nahradit směsicí zloby a elitářské, odsuzující revolty, která se dá shrnout příkazem: Jdi makat! Daří se jí to pomocí jednoduchého receptu – asociace chudoby s nezáslužností. Podobně jako antiliberální ekonomický populismus tvrdí, že spekulant z Wall Street ani bankéř si svůj blahobyt nezaslouží, jelikož oba na společnosti parazitují, neoliberální populismus hlásá, že chudý člověk i důchodce páchají bezpráví, jelikož žijí za peníze těch, kdo pracují.

Populistické litanie a hojnost spekulací o líných vinících krize připomínají situaci v Anglii na začátku 19. století. Na úsvitu průmyslové éry vedl vznik kapitalismu k explozi chudoby. Otázka jejího „zdroje“ se brzy dostala do středu pozornosti celé veřejnosti. Mezi údajnými příčinami bylo mimo jiné nové plemeno obrovských ovcí, nadměrný počet psů nebo nadměrná spotřeba čaje, jehož zákaz by chudobu jistě spolehlivě vymýtil. Skutečné důvody problému – neviditelná nezaměstnanost a změny spojené s nástupem průmyslového kapitalismu – pozornosti všech tehdejších pozorovatelů unikaly. Možná, že za sto let se současné spekulace o lenosti Jihoevropanů budou zdát stejně plané – jako vlna zaslepenosti, která zakrývá temné víry oceánu Dějin.