Otevřený dopis nadepsaný „Skladování CO2 je nezbytné pro boj se změnami klimatu“, jenž začátkem září otiskl deník NRC Handelsblad, byl určen nizozemské Poslanecké sněmovně. Skupina 32 osobností v něm podpořila tuto technologii. (Mezi němi jsou například generální ředitel společnosti Shell, ředitelé elektrárenských společností Nuon a Gasunie, společností DSM [doly a chemie] a Siemens, bývalý nizozemský premiér Ruud Lubbers, celá řada vědců a profesorů z TNO [Nezávislého výzkumného centra], z univerzit v Delftu, Groningue, Utrechtu a Wageningenu.) Taková koncentrace moci a znalostí vyvolává dojem, že se bezesporu musí jednat o příležitost, kterou bychom neměli zahodit. Avšak to se právě v Nizozemí málem stalo kvůli zarputilému odporu obyvatel a místních úřadů ve městě Barendrecht proti projektu skladování oxidu uhličitého pod domy [experiment prováděný Shellem, ke kterému dal souhlas region Frísko].

Zájmy, které za skladováním CO2 stojí, nabraly na důležitosti a dnes jsou od nizozemské vlády a Evropské unie k dispozici dotace na klíč. Shell upustil od větrných a slunečních elektrárena dal se na skladování CO2 a alternativní pohonné hmoty podobné ropě; výrobci elektřiny by mohli mít nové uhelné elektrárny, pokud se zaváží k zachycování vypouštěného CO2; univerzity a ústavy by zde našly zdroj předmětů výzkumu; plynárenská skupina Gasunie v tom vidí možný prostředek opětovného využití vyčerpaných plynových ložisek a nepoužívaných plynovodů. A konečně, úřady mohou vzývat trvale udržitelný rozvoj, aniž by si proti sobě postavily velkoprůmyslníky a stát se tak průkopníky nových technologií v boji proti oteplování klimatu.

Greenpeace proti skladování bojuje

Jak tedy můžeme dnes ještě vůbec být proti skladování CO2? I poslanci dali projektu Barendrecht, ačkoliv bez nadšení, zelenou. Konec konců, v boji proti oteplování planety nemůžeme nechat žádný nevyužitý prostředek ležet ladem. Před několika lety experti sdíleli rezervovaný postoj parlamentu. Podle nich je skladování CO2 pod zemí příliš drahé, dražší než nákup práv na tunu CO2 na trhu s emisními povolenkami. Technologie zachycování plynu v rozdílných fázích procesu jeho tvorby jsou teprve v plenkách. Uplyne alespoň deset, možná dvacet let, než bude moc být CO2 skladován ve velké míře a z obchodního hlediska bude toto skladování ziskové. Na to, abychom získali rychlé výsledky z hlediska klimatu, je tedy příliš pozdě. A hlavní námitka nejspíš spočívá v tom, že zakopání CO2 je pouze provizorním řešením, na které je navíc třeba vydat další energii.

Je tedy logické, že se o ní zajímají hledači ropy a spalovači uhlí, ale o zázračný vynález se nejedná. Z tohoto důvodu organizace Greenpeace, oproti pragmatičtější nadaci Natuur & Milieu, i nadále proti skladování CO2 odhodlaně bojuje. „Ale u odborníků se vítr obrátil,“ konstatuje Krijn de Jong, profesor anorganické chemie na univerzitě v Utrechtu. S údivem pozoruje řadu svých kolegů, kteří byli dříve kritičtí a dnes tuto technologii podporují. „V současné době každý mluví o tom, že je toto skladování možné bez rizik,“ prohlašuje De Jong. Sám o tom pochybuje. A pochyby se prý objevují i u Shellu, kde v minulosti pracoval: „Prakticky nikdo s kým jsem mluvil, si nemyslí, že je to opravdu tak skvělý nápad,“ prohlašuje. „Říkají, že pokud se napouštění CO2 nepodaří, tak všichni budou ukazovat prstem na Shell.’’ De Jong předpovídá, že za nějaký čas budeme tohoto výběru velmi litovat: „Kvůli této věci ještě vznikne mnoho parlamentních vyšetřovacích výborů.“