Zprávy z rozdělené Evropy: Německý export dosahuje jednoho bilionu eur. Ekonomika vzkvétá, příjmy z daní rostou, nezaměstnanost klesá, odborový svaz kovoprůmyslu IG-Metall vzhledem k vysokým výnosům podniků požaduje navýšení mezd o 6,5 %. Německo – ostrov blaženosti.

Naproti tomu Řecko: Země na pokraji propasti a plná nepokojů. Přechodná vláda pod tlakem trojky sestávající z EU, ECB a MMF schvaluje nový drastický balíček úsporných opatření. Platy se mají snížit o 20 až 30 %. Ze státní správy má být do roku 2015 propuštěno 150 tisíc lidí. Výkonnost ekonomiky klesá, tento rok se sníží možná o více než 8 %. Země stojí před bankrotem.

Druhý záchranný balíček o objemu 130 miliard eur je přesto zemi dále odepírán. Ministři financí zemí eurozóny pochybují, že Papadimova vláda slibovaná úsporná opatření opravdu provede. Pochybují právem, neboť již schválené škrty nepomáhají – stávající problémy jen zhoršují. A protože odpor Řeků vůči programu, který z nich činí chudáky a zbavuje je svéprávnosti, je pochopitelně veliký.

Současný vývoj podporuje nebezpečnou politickou radikalizaci

Toto má být pojetí sjednocené Evropy? Země, která je kolébkou západní kultury a demokracie, se stává bruselským protektorátem bez naděje na zlepšení. A Evropa kontinentem, který se stále více rozděluje na zámožný Sever a strádající Jih, kde už lidé ani pomalu nevědí, jak sehnat peníze na chleba. Zatímco německá koaliční vláda vážně přemýšlí o tom, že uprostřed nejtěžší finanční krize posledních desetiletí sníží daně.

Ale to, co se děje kolem nás na zbytku kontinentu, nám nemůže být lhostejné. Už jen proto, že tento vývoj podporuje nebezpečnou politickou radikalizaci a renacionalizaci, jak se ukáže již při nadcházejících řeckých volbách.

Starosti bychom si měli dělat už také proto, že tento zlověstný vývoj, který podstatnou měrou podporuje německá vláda, ohrožuje i náš vlastní model ekonomického úspěchu: německé hospodářství vzkvétá jen díky tomu, že německé podniky uzavírají obchody na úkor slabších zemí. Protože tam jsou platy v poměru ke slabší produktivitě (stále) příliš vysoké, zatímco tamější poptávka vzhledem k silnému tlaku na šetření klesá. Naproti tomu v Německu se po dlouhá léta zvyšovaly mzdy jen pozvolna, což v kombinaci s reformami pracovního trhu vyneslo zdejší ekonomice konkurenceschopnost, která hrozí tím, že převálcuje ekonomiky ostatních zemí EU včetně Francie. Ale kdo pak bude kupovat německé zboží? To již ony krizové státy nepotřebujeme, protože nás jen stojí peníze?

Německo opět vnímáno jako nepřátelská mocnost

Kdo tak smýšlí, zjistí, že se mýlí: ze záchranných evropských programů neprofituje nejvíc Řecko, nýbrž Německo. Pokud by Řecko vyhlásilo bankrot, miliardové částky by musely znovu odepsat (také) německé banky, na což by doplatili němečtí daňoví poplatníci. Pokud by se znovu zavedla německá marka, měna by začala okamžitě drasticky posilovat. Německé zboží by zdražilo o 40 %. Německý model růstu založený na vývozu by byl velice rychle ten tam.

Na jihu Evropy, a to nejen v Řecku, vládne nebezpečná nálada, která se obrací především proti Německu. Téměř 70 let po válce je Německo opět vnímáno jako nepřátelská mocnost. Je slyšet hlasy, které volají po radikálních krocích proti diktátu z Bruselu a Berlína.

Kdo by to všem těm strádajícím mohl zazlívat? To mají jen dále přihlížet, jak se jejich skromný model blahobytu bortí jako domeček z karet a jak se z jejich politických představitelů stávají jen loutky poslouchající cizí povely? Jen aby banky a spekulanti nemuseli kompletně odepsat úvěry, které slabým zemím za tučné úroky dlouhá léta ochotně poskytovali?

Cenou za jednostrannou úspornou politiku je dezintegrace Evropy

Ne, tohle přece nemůže být Evropa, ve které bychom chtěli žít. Evropa, ve které banky a hedgeové fondy určují, které země smí přežít a které ne. Cenou za jednostrannou úspornou politiku, kterou řídí hráči finančního trhu a paní Merkelová, je dezintegrace Evropy. A dlouhodobá deprese, která jednou postihne i Německo. Na žádném ostrově blahobytu totiž nežijeme.

Řecko potřebuje naši solidaritu, kompletní odpis dluhů aprogram na obnovu místo dalších a dalších úsporných a záchranných balíčků. Aby mělo šanci za deset nebo dvacet let opět stát na vlastních nohou a být znovu plnoprávným členem Unie.

Víc by takový evropský růstový balíček nestál. Ale pro lidi v Řecku a Evropě by byl novou perspektivou. Kvůli tomu se vyplatí se dohadovat. Ne kvůli vyloučení Řecka z eurozóny a evropského podpůrného sdružení. Řecko potřebujeme – jako příklad toho, že se Evropa rozpomněla, co je její podstatou.