Spojená Evropa představuje NPO (neidentifikovatelný politický objekt), tvrdil v 90. letech Jacques Delors, jeden z otců myšlenky společné evropské měny. Vyjadřoval se tak o Evropě, která se tehdy topila v nejistotě, jakou cestou se směrem k integraci dát – sjednocením trhů, anebo vybudováním politické unie s výhledem na budoucí federaci. Současná situace je důsledkem těchto otázek a cesty, kterou tehdy Unie zvolila.

Evropa se v té době zaměřila na trh s tím, že tato forma integrace postačí. Nechala se zlákat iluzí, že unijní trh bude schopen uskutečnit to, na co se evropští političtí lídři sami necítili být připraveni – vytvořit pomocí ekonomických pout politickou unii. Dali si tehdy dobrý pozor, aby politické instituce nevytvořili nijak silné. Krize, která přišla, tak není překvapením. Evropa se ukázala být příliš politicky křehkou. A trhy, které měly její integraci podpořit, po ní dnes šlapou.

Slabina EU – to, že dala před politikou přednost trhům – ji dnes činí neschopnou čelit krizi, ale především jí znemožňuje přemýšlet o své budoucnosti. A není politika způsobem, jak ovládnout budoucnost? Žádná nosná vize budoucnosti Evropy dnes neexistuje. Krize tu není bezdůvodně. Schopnost vyhýbat se otázkám vlastní transformace byla vždy naší silnou stránkou. Proč strkat prsty do něčeho, co zase tak špatně nefunguje, zvlášť v době, kdy ekonomický růst zajišťoval evropskou stabilitu? Měli jsme pocit, že se čas zastavil a že ho máme pod kontrolou. Proč myslet na budoucnost, pokud je pouhým prodloužením současnosti?

Unie pouze reaguje na bezprostřední problémy

Avšak ten, kdo chce ovládat tok událostí, se často stává jejich první obětí. To je známá dějinná lekce. Pokud se ale dá věřit způsobu, jakým Unie dnes proti krizi bojuje tím, že pomalu, ale jistě konstruuje scénář politické katastrofy, pak je vidno, že ji evropské vedení stále ještě nedokázalo vstřebat.

Unie pouze reaguje na své bezprostřední problémy, navíc jen chabě, a dává si přitom dobrý pozor, aby neudělala ani krok kupředu, i kdyby to znamenalo pouze ukázat, že hlavní evropští lídři i nadále chápou Unii jako jeden celek. Dnes vidíme spíše opačný trend, kdy dochází k rozpadu Unie na klub silnějších zemí a klub slabších, na centrum a periferii.

Takový kolaps si samozřejmě evropští politici nepřejí. Příliš dobře vědí, že by představoval civilizační katastrofu. Nedokážou však opustit zaběhnuté koleje svých obvyklých postupů, ač je přitom sami vnímají jako určitou revoltu. Samozřejmě tvrdí, že chtějí uklidnit trhy, ale tak, aby základní mechanismy zůstaly nezměněny a po krizi trhy mohly opět zaujmout místo politiků a politické integrace.

Politické elity vládnou stále méně

Velkým problémem evropských společností je to, že politické elity vládnou stále méně, přičemž prázdný prostor zaplňují starobylé formy výkonu moci. Žijeme v roztříštěné a individualizované demokracii, kde se vedení nedaří rozluštit tužby občanů, které jsou stejně tak roztříštěné a chaotické. Je proto těžké jasně určit cíle občanského společenství.

Zatímco se mezi politickými lídry a občany prohlubuje pocit odcizení, moc a politika obecně politickým lídrům unikají, aniž by přitom plynuly směrem k občanům. Fungování unie je jasným výrazem tohoto trendu. Nejenže ztratila ze zřetele své dřívější cíle, když se stala prostorem bez budoucnosti, ale co hůř, pro podstatnou část občanů je nyní i prostorem planých slibů.

S nezaměstnaností, která dramaticky roste především u mladých, Evropská unie už není zárukou slušného a stabilního života. Evropský sociální stát, jeden z tradičních pilířů demokracie, prochází postupnou a často i velice rychlou demontáží. Rostoucí sociální nerovnosti vyvolávají hněv. Strach z chudoby a společenského úpadku se šíří i ve společnostech, které zůstaly krize relativně ušetřeny.

Musíme vybudovat federaci národů

Zcela dnes postrádáme nápady, jak se z krize bezpečně vymanit. V takovém případě je nejlepší metodou vrátit se zpět na začátek, v tomto případě k pramenům evropské ideje. Spojená Evropa byla od začátku politickým projektem sjednocení kontinentu. Projektem federace národů. Jak říká filozof Marcel Gauchet, vytvořily ji národy a projekt společné budoucnosti.

Musíme tedy vybudovat federaci národů. Pod jejich kontrolou bude značná část moci svěřena EU. Tento obrat ve vztahu s Unií, která je dnes mimo jakoukoliv občanskou kontrolu, je klíčový. Spojenou Evropu vytvořila vůle národů, od které se přitom EU vzdálila. Pokud se k nim nevrátí, nepřežije.

V sázce dnes není pouze záchrana ekonomického růstu, ale především záchrana demokracie EU. Evropští občané jsou jediní, komu se to může podařit, a odhodlají se k tomu pouze v případě, kdy budou přesvědčeni, že to stojí zato – jen pokud jim bude nabídnuta spravedlivá budoucnost a politika.