Po celý můj dospělý život měl britský establishment tendenci nahlížet na EU jako na možná trochu neschopnou a zkorumpovanou, ale obecně vzato veskrze kladnou sílu v dnešním neklidném světě. Zachovat tento přístup je dnes stále těžší, jelikož partnerství mezi národy začíná vypadat opravdu velice nepěkně: brutální utlačování, které pohrdá demokracií, národní identitou a živobytím běžných lidí.

Bod zvratu by mohl přijít tento týden v souvislosti s nejnovější intervencí Bruselu: byrokraté vyhrožují [Řecku] bankrotem, pokud opoziční strany nepřistoupí na Unií podporovaný plán úsporných opatření.

Zasaďme si řecký problém do té správné perspektivy. Velká deprese z 30. let se v Británii stala součástí našeho národního mýtu. Byla to doba veřejných vývařoven pro chudé a masové nezaměstnanosti, kterou zvěčnil George Orwell ve svých skvělých románech.

Avšak propad hospodářského výkonu během deprese – od vrcholu ke dnu – nikdy nepřekročil 10 %. V Řecku už dnes hrubý domácí produkt od roku 2008 poklesl o 13 % a podle odborníků do konce letošního roku poklesne o dalších 7 %. Jinými slovy, do letošních Vánoc bude řecká deprese dvakrát tak hluboká jako neblaze proslulá hospodářská katastrofa, která před 80 lety zasáhla Británii.

Všechno ale nasvědčuje tomu, že evropské elitě je to šum a fuk. Šéfekonom EU Olli Rehn na začátku tohoto týdne varoval v případě řeckého krachu před „zničujícími následky“. Kontext jeho komentáře nicméně naznačuje, že měl na mysli pouze zničující důsledky, které by bankrot měl na zbytek Evropy, a nikoli na Řeky samotné.

Euro-elitě je to sice zřejmě jedno, ale život v Řecku, kolébce evropské civilizace, se stal nesnesitelným.

Činnost ukončilo možná až 100 000 firem a ještě mnohem víc jich živoří. Strmě roste počet sebevražd, údajně došlo ke dvojnásobnému nárůstu vražd a desítky tisíc lidí přišly o střechu nad hlavou. Život ve venkovských oblastech, které se vracejí ke směnnému obchodu, je o něco snesitelnější. Ve městech je to tvrdé a pro menšiny – především Albánce, kteří nemají žádná práva a dříve brali práci, kterou nechtěli dělat Řekové – je to přímo úděsné.

A netrpí jen rodiny – řecké instituce jsou cupovány na kusy. Na rozdíl od Británie uprostřed hospodářské devastace let třicátých za sebou Řecko nemá stovky let víceméně stabilní parlamentní demokracie. Země se zbavila vojenské diktatury sotva před jednou generací a vzhledem k tomu, že v některých částech země dnes panuje bezvládí, jsou nyní opět na vzestupu ničivé síly. Jen loni na podzim měly extremistické strany podporu 30 % voličů. Dnes mají krajní levice a krajní pravice dohromady zhruba 50 % volebních preferencí a neustále rostou. Je třeba říci, že rozčarování z demokracie rozdmýchalo vměšování samotné EU a dosazení Lukase Papadimose jakožto loutkového premiéra především.

Na sklonku minulého roku jsem byl ostře kritizován a de fakto odstraněn z [televizního pořadu BBC] Newsnight studio jeho chladným producentem poté, co jsem mluvčího Evropské unie Amadea Altafaje-Tardia nazval „idiotem z Bruselu“. Jistí prostředníci s dobrými úmysly se mě od té doby usilovně snaží přesvědčit, že Altafaj-Tardio je nejen inteligentní, ale také šarmantní muž. Nemám pražádný důvod o tom pochybovat a navíc bychom si měli uvědomit, že je jen námezdnou hlásnou troubou eurokomisaře pro hospodářské a měnové záležitosti Rehna.

Ale při zpětném pohledu je jasné, že moje poznámky byly až příliš šlechetné a chtěl bych se vyjádřit úplněji a pádněji. Idiotství samozřejmě tvoří významnou součást bruselského problému, vysvětluje množství chyb v úsudku a nedostatku základních dovedností za posledních několik let. Do očí však mnohem více bije naprostá bezcitnost a nelidskost unijních komisařů jako Rehn, kteří předsedají bruselskému režimu, jenž právě ničí to, co kdysi bylo hrdou, slavnou a rozumně fungující zemí.

Jsem dost starý na to, abych si pamatoval rétoriku z doby, kdy Margaret Thatcherová zaváděla v reakci na recesi z počátku 80. let svou monetaristickou politiku. Britské premiérce bylo tehdy vyčítáno, že postrádá jakýkoliv soucit či lidskost. Avšak ztráta hospodářského výkonu během recese v letech 1979-82 byla sotva 6 %, tedy méně než třetina rozsahu deprese, kterou dnes trpí nebozí Řekové. Nezaměstnanost tehdy dosáhla 10,8 % – v Řecku je dnes víc než jednou tak vysoká.

Realitou je, že Margaret Thatcherová byla neskonale soucitnější a pragmatičtější postavou než šéf Amadea Altafaj-Tardia Olli Rehn a jeho otřesní kolegové. Nikdy by na základě ekonomického dogmatu nezničila celý národ.

Už nemůže být morálně správné, aby Británie podporovala společnou evropskou měnu, katastrofální experiment, který způsobil lidskou devastaci v takovém měřítku. Když necháme stranou všechny ostatní faktory, už pouhá lidskost by měla vést Davida Camerona k tomu, aby se rozešel s Bruselem a přišel Řecku opožděně na pomoc.