Vyberte si jazyk
Je konec ledna a nacházíme se ve stockholmském Městském divadle. Olof Palme, legendární sociálnědemokratický premiér, zavražděný v roce 1986, se znovu objevuje na scéně jako divadelní postava. Samotná švédská hra Olof Palme se pravděpodobně do divadelní historie příliš nezapíše. Z replik ale vyznívá jistá nostalgie: „Část socialistického ráje existuje tady, ve Švédsku.“ „Švédsko je sociálnědemokratické - tak to prostě je.“
V hledišti sedí množství anonymních sociálních demokratů, kteří slavnou Palmovu éru v 70. letech sami zažili. „Ti, kteří dnes stojí v čele strany, ztratili směr,“ soudí někdejší odborový předák Lasse Hornberg. „Předstírají, že je možné pokračovat v dosavadní linii. V době globalizace to ale nejde. Základy sociální demokracie musíme nicméně být pořád schopni aplikovat.“
Náhoda tomu chtěla, aby se premiéra hry konala právě uprostřed jedné z nejhorších krizí v dějinách strany. Po dvou prohraných volbách v letech 2006 a 2010 strana klesla v preferencích ještě mnohem hlouběji – podle lednového průzkumu pod 23 % - následkem debaklu způsobeného jejím předsedou Håkanem Juholtem, který byl 21. ledna nucen po pouhých deseti měsících předsednictví rezignovat. Něco takového strana, která má tendenci považovat vládu nad Švédskem za své přirozené právo, ještě nezažila. Juholt byl kritizován za lehkovážnost hned v několika oblastech – naposledy neprávem obvinil vládu, že s podporou extrémní pravice připravuje reformu systému národní obrany. V říjnu pak tisk přinesl zprávu, že Juholt neoprávněně přijímal příspěvky na bydlení.
Netrvalo ani týden, a sociální demokraté, varováni průzkumy veřejného mínění, jmenovali novým předsedou Stefana Löfvena, bývalého dělníka a předsedu odborové organizace IF Metall. V sociálnědemokratické laboratoři, kterou si Švédsko vždy přálo být, se teď veškeré naděje upínají právě k němu.
Bašta socialistů chce změny
Västerås leží 100 km západně od Stockholmu. Bývalé průmyslové centrum je dnes hlavním městem provincie Västmanland, kde měli sociální demokraté svého času nejvyšší podporu v celém Švédsku. Nyní jsou zde síly levice a pravice zcela vyrovnané a jazýčkem na vahách bývá obvykle extrémní pravice. Bývalá místní měďárna byla přeměněna na kulturní centrum a prostory pro neziskové organizace.
Každý pátek se zde scházejí členové Gamla Gardet (Staré gardy), spolku sociálnědemokratických seniorů z Västeråsu. Je jich kolem dvacítky. Dnes se diskutuje o stranickém programu. Pět diskusních bodů obdrželi členové ze Stockholmu: globalizace, klimatické změny... Mnozí nad nimi mávají rukou. „Samá velká slova,“ rozhořčuje se jedna aktivistka. „Já bych chtěla, aby se mluvilo o sociálním pojištění, o pracovních podmínkách, ale o nich se program nezmiňuje. Člověk se znovu musí stát ústředním bodem!“
Brage Lundström, bývalý natěrač a sekretář Gardy, má vlastní názor: „Musí se přestat mluvit o pravém či levém křídle strany. A vrátit se ke spolupráci státu s průmyslem. Se svým životopisem by Löfven mohl být tím správným člověkem.“ Saltsjobadenské dohody z roku 1938, které zpečetily základající pakt moderního Švédska, představují nejvyšší autoritu jak pro Lundströma, tak pro ostatní obyvatele Västeråsu. Smlouva nechává zaměstnavatele a odbory, aby sami vyjednávali kolektivní smlouvy, ve kterých obě strany vzájemně respektují svá hájemství ku prospěchu všech.
V době, kdy nezaměstnanost v prosinci 2011 dosáhla 7,1 %, což je pro švédské království míra neobyčejně vysoká, si místní zástupce odborů IF Metall Olle Winkler myslí totéž. Dřívější sociálnědemokratické vlády byly pověstné protěžováním velkých společností, což například umožnilo expanzi skupin jako Ericsson. „Takový státní kapitalismus lidé očekávají,“ tvrdí Winkler. „Pokud se nevrátíme ke svým základům, nebudeme schopni to odvrátit.“
Návrat ke státnímu kapitalismu
Jiný člen skupinky scházející se v bývalé měďárně Roland Sundgren, který schůzi Staré gardy vede, zažil rozkvět sociální demokracie i začátek jejího pádu, když v letech 1970-1994 zastával poslaneckou funkci. „Když byla v roce 1976 udělena Nobelova cena za ekonomii Miltonu Friedmanovi, to byl začátek konce. Jeho metody převzali nejen Reagan s Thatcherovou, ale i Švédsko. Začalo se deregulovat, privatizovat. V roce 1985 dostali sociálnědemokratický ministr financí a jeho tým přezdívku ,finanční pravice’ strany. Palme byl premiérem, ale nechal je, ať si dělají, co chtějí. To oni deregulovali trhy a liberalizovali banky.“
Na úpadek po roce 1985 a přijetí neoliberálních tezí sociálními demokraty odkazují ve Västeråsu mnozí. Stejně tak mnozí opakují požadavek návratu ke státnímu kapitalismu. Řeč velmi odlišná od té, kterou slyšíme ve Stockholmu. V hlavním městě je prioritou opětovné získání podpory městských středních vrstev obyvatelstva, jako jediná možnost jak se znovu dostat k moci. Proto debaty o tom, co ve Västeråsu nazývají „detaily“, především role soukromého sektoru ve veřejných službách a velká otázka jeho ziskovosti.
„Uvnitř strany existují síly, které si myslí, že do věcí jako je zisk ze sociálních služeb, ve školství, zdravotnictví či péči o důchodce, bychom neměli zasahovat,“ lituje Roland Sundgren. „Bylo by strašné, kdyby se sociální demokraté i dál posouvali směrem napravo. V takovém případě by se strana stala zcela zbytečnou,“ varoval nedávno rovněž komentátor listu Aftonbladen, který je sociálnědemokratické straně tradičně blízký.
V závěru divadelní hry, která se v těchto dnech hraje ve Stockholmu, odchází Olof Palme ze scény a herečka hrající dlouholetou členku strany se ho ptá, kam jde. „Nevím, kam jdu,“ odpoví jí Olof Palme.
