Vlády 27 zemí Evropské unie jsou z valné většiny pravicově orientované. To samé platí pro většinu členů Evropské rady i předsedu Evropské komise Durão Barrosu. Co se týká Evropského parlamentu, jehož složení bude za několik dní obnoveno, i ten je z větší části pravostředový.

Někteří španělští občané starší 25 let Evropu vždy spojovali se svobodami, které stát pozbyl za frankismu (občanská a politická práva), a se vznikem sociálního státu (sociální práva). Evropa pro ně vždy znamenala pokrok. Zdá se, že realita politického zaměření evropských institucí jim uniká. Volby do Evropského parlamentu, který stojí u zrodu více než poloviny zákonodárných iniciativ, majících přímý vliv na každodenní život Evropanů, nabízejí příležitost ke změně.

Tento sdílený veřejný prostor, který představuje Evropská unie, navíc prochází vážnou hospodářskou krizí. Ta se projevuje značným útlumem ekonomické aktivity, vzrůstající nezaměstnaností (více než 20 milionů Evropanů je bez práce) a celkovou absencí nárůstu cen, což podle některých odborníků předznamenává v krátkodobém horizontu deflaci.

K těmto údajům týkajícím se současné situace se připojuje jeden negativní faktor strukturální – neúspěch Lisabonské agendy, která měla z Evropské unie s jejím vlastním sociálním modelem učinit nejrozvinutější světovou zónu – a pak také jeden paradox: ačkoliv jsou povětšinou vlády zemí této zóny konzervativní, je současná hospodářská politika inspirovaná Keynesovským modelem, který stimuluje poptávku a je v rozporu s liberálním modelem, jenž byl uplatňován do roku 2007.

Povaha, závažnost a rychlost recese způsobila, že si občané (pokud lze věřit eurobarometrům a průzkumům soukromých agentur) zdá se uvědomují skutečnost, kterou politické síly v některých evropských zemích, jmenovitě ve Španělsku, ještě nevzaly v plné míře na vědomí: žádná samostatná politická síla nedokáže sama vyvést své voliče z celosvětového a systémového ekonomického marasmu. Už nelze dále strkat hlavu do písku, je třeba podepsat novou dohodu místo té, kterou po válce podepsali sociální a křesťanští demokraté a která Evropě přinesla integrační model a řadu úspěchů. Tato dohoda otevřela cestu ke zlatému věku kapitalismu (období do zhruba poloviny 70. let, kdy došlo k největšímu a nejtrvalejšímu hospodářskému růstu) a ke vzniku sociálního státu, nejlepší utopie, které mohlo lidstvo dosáhnout.

Felipe González, který předsedá organizaci zabývající se politickou analýzou spojenou s budoucností Evropy, vidí tuto dohodu v pěti bodech, kterými jsou: anticyklická ekonomická politika, která by měla vést k odstranění recese a která by měla být provázena novým finančním řádem, tak aby nedošlo k opakování stejných chyb (zvýšení a zlepšení finanční regulace); nová agenda, která nahradí agendu Lisabonskou a která pevně propojí evropský hospodářský model a sociální stát (Jak být ekonomickou a technologickou mocností, konkurenceschopnou v dobách globalizace? Jak a do jaké míry lze financovat sociální soudržnost, tak aby byl udržen sociální model, který je pro Evropu charakteristický?); energetická politika, která zajistí bezpečnost dodávek a zároveň bude respektovat hranice, jež vytyčuje boj proti globálnímu oteplování; společná migrační politika, která bude mít na zřeteli spolupráci se zeměmi, z nichž uprchlíci pocházejí, a která bude řešit příčiny nekontrolovaných toků přistěhovalců; a konečně bezpečnostní politika, která se bude zabývat nejen bojem proti terorismu, ale i bojem proti mafiím.

Zbývá ještě čas shodnout se nad touto politikou, která prochází napříč různými oblastmi, spíš než by byla jednostranně zaměřena? To zčásti záleží na výsledcích voleb do Evropského parlamentu. Je tedy nezbytné jít k volbám.