Některá slova jsou vlastnictvím kontinentálních Evropanů. Mnoho Britů či Američanů hovořit o „solidaritě“ neuslyšíte. Tento výraz patří k hloupému (podle anglosaského smýšlení) konsenzualismu kapitalismu sociálního trhu a proroků evropské jednoty. V nedávné době došlo k tomu, že se tato solidarita vytratila. To také vysvětluje důvod, proč se euro a Evropská unie potýkají s takovými problémy.

Další týden, další náplast. Dohoda ohledně pomoci Řecku koupila o něco více času. Důležitá věc – anebo, spíš to, o čem nás chtějí přesvědčit – je, že rána byla vypálena. Zase. Avšak mělo by být naprosto jasné, že celkem vzato není zatím poslední záchranný plán ničím víc než zcela vedlejší záležitostí.

Pokud se má Řecko vyhnout katastrofálnímu hospodářskému a sociálnímu kolapsu, jsou zapotřebí dvě věci. A to ať už Řecko v eurozóně zůstane, či ji opustí. První je dostatečné odhodlání na domácí řecké scéně k radikální reformě státu a jeho hospodářství. Druhou je reciproční odhodlání ze strany ostatních Evropanů zaplatit pořádně vysoký účet za chyby a podvody předchozích řeckých vlád.

Celkem relevantní otázkou je, zda se příležitost k takovému obchodu vůbec naskýtá. Zatím to moc povzbudivě nevypadá. Za nadávkami, které značí vztah Řecka k jeho partnerům v eurozóně, stojí naprostá ztráta důvěry. Mnoho Evropanů – a nemám na mysli jen Němce – nevěří, že politici v Aténách své sliby dodrží. Mnoho Řeků má zase za to, že drakonická úsporná opatření, která jsou od nich požadována výměnou za odlehčení jejich dluhového břemene, je mají spíše potrestat než postavit na nohy. Nestranný pozorovatel by možná dospěl k závěru, že obě strany mají v něčem pravdu.

Řecko lakmusovým papírkem evropské solidarity

Na jedné straně lze na Řecko pohlížet jako na určitou výjimku. Je malé a je prostě jiné. Ostatní státy ležící na periferii eurozóny ve větší či menší míře využily příležitosti v podobě členství v EU k tomu, aby se staly moderními evropskými státy. Irsko přes všechny své současné potíže vykvetlo v sebevědomý národ zbavený historické posedlosti Británií. Španělsko přijalo modernitu s nadšením. Řečtí politici se však o něco podobného ve skutečnosti nikdy opravdu nesnažili. Z pohledu Atén byla EU spíše zdrojem peněz než politické inspirace.

Portugalsko se modernizovalo pomalu. Jeho hospodářství je podobně jako v Řecku v pěkně velkém nepořádku. Ale jeho politici dávají najevo hmatatelný zájem o nápravu. To znamená, že zásoba důvěry zde nevyschla. Političtí stratégové z Bruselu i Berlína vám řeknou, že Řecko a Portugalsko řadí do zcela odlišných kategorií.

Vyznačit tuto dělicí čáru však není tak jednoduché, jak by si politici a úředníci přáli. Důvod, proč Řecko získalo takovou důležitost – celkem vzato se na domácím produktu eurozóny podílí jen několika málo procentními body – je ten, že političtí stratégové dovolili, aby šířeji vypovídalo o budoucnosti eurozóny. Nákaza není ekonomickým faktem, nýbrž výplodem politiky.

Kdyby trhy byly bývaly přesvědčeny, že Řecko skutečně představovalo výjimku, mohlo být odstaveno do izolace už před časem. Místo toho se však na něj nahlíželo jako na test širšího politického záměru – test, chcete-li, solidarity v eurozóně.

Solidarita, jak nedávno vypozorovali autoři jedné zajímavé studie vypracované pařížským think-tankem Notre Europe, existuje ve dvou podobách. Jednou je jednoduchá transakční dohoda – společná pojistka proti možnosti té či oné katastrofy – a druhou osvícený vlastní zájem, který vede vlády k identifikaci národních cílů ve sdílené a podporované integrační strategii.

Evropská unie byla vystavěna na druhém principu. Před nějakými 60 lety to bylo poměrně snadné. Hrůzy dvou světových válek, společné ohrožení ze strany Sovětského svazu a tlak Spojených států daly tomu, co otcové zakladatelé nazývali procesem budování Evropy, neodolatelnou logiku.

Mnoho důvodů proč by evropská solidarita měla pokračovat

Solidarita nebyla žádným hloupě sentimentálním pojmem socialistických snílků. Byla pragmatickým zájmovým kalkulem. Francii umožnila nárokovat si vedoucí politické postavení a Německu znovu vybudovat své hospodářství a udržet při životě vyhlídku na znovusjednocení, zatímco Itálie mohla aspirovat na modernizaci a menší státy si mohly zajistit možnost mluvit do záležitostí kontinentu. Zajisté, solidarita se mohla rovněž odvolávat na vznešený altruismus, který dává lidem dobrý pocit ze sebe sama, ale na počátku to bylo o vlastním zájmu.

Jednotná měna byla vrcholným vyjádřením tohoto sňatku národních a vzájemných zájmů. Představovala víru, že ekonomická a politická budoucnost států, které ji přijaly, jsou tak nerozlučně spjaty, že stojí za to dospět k bezprecedentnímu sdílení suverenity. K největšímu neštěstí tohoto projektu mělo dojít ve chvíli, kdy většina ostatních odůvodnění solidarity – památka na druhou světovou válku, existenciální hrozba komunismu, rozdělené Německo – vytrácela.

Stále je tu mnoho důvodů, proč by měly evropské národy spolupracovat. Tím nejviditelnějším je mít slovo ve světě, který stále více patří někomu jinému. Německo, Francie, Británie jsou pro tento svět moc malé. Ale ať jsou ambice jako vytváření pravidel pro obchod, řešení globálního oteplování, zabezpečování dodávek energie či šíření demokracie a stability jakkoli důležité, žádná z nich není tak naléhavá a závažná jako zachování míru v Evropě.

Solidarita se během krize eurozóny sice viditelně projevovala, ale měla podobu solidarity transakční, s nulovým součtem – věřitelské státy udělají toto pouze tehdy, když dlužníci udělají tamto. Lze namítnout, že je to stále lepší než nic. Zatím se dařilo v té krasojízdě pokračovat. Ale nikdy to pořádně nevysvětlí, proč by měli severští daňoví poplatníci platit jižanské dluhy či proč by se tito jižané měli na bolestivé reformy dívat jako na příležitost, a nikoli trest. To vyžaduje zcela jiný druh solidarity.