Od vypuknutí války v Bosně a Hercegovině uplynulo dvacet let, od podpisu Daytonské dohody, která konflikt ukončila, šestnáct let. Jediným rozdílem mezi třemi a půl lety války a šestnácti lety míru je ten, že se už lidé mezi sebou nezabíjejí, ale umírají přirozenou smrtí. Jinak se nezměnilo vůbec nic. Poměr sil je stále tentýž: Srbové jsou stále „agresory“ a Bosňáci „oběťmi“.

Status oběti v dobách míru dokonale vyhovuje bosenské politické, kulturní a náboženské elitě. Ve viktimizaci podle ní krystalizuje samotný smysl bosenského národa. Protože v okamžiku, kdy Bosňáci přestanou být oběťmi, už nebude zapotřebí je nadále bránit, mstít a zaživa je v tomto mýtu pohřbívat. Vlastenecké elity, jež přežívají do té míry, dokud existuje nepřítel ohrožující ty, kdo unikli válečné hrůze, by tak přišly o svůj raison d’être. A když nepřítel chybí, zmobilizují bosenskou armádu, protože agresor je vždycky početnější a oběť nikdy naprosto svobodná.

Věčné oběti se dostává grandiózních státních poct

Systém byl koncipován tak, aby fungoval trvale a bezchybně: ti, kdo Bosňáky nepovažují výhradně za oběti genocidy, jsou označováni za obránce srbských zločinů, respektive za advokáty Milorada Dodika [prezident Republiky srbské, srbské samosprávní jednotky v Bosně a Hercegovině] nebo stoupence generála Ratka Mladiče [velitel srbských sil v bosenském konfliktu, dnes souzen Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii]. Je to taková bosenská „Hlava 22“: pravý vlastenec bojuje za svobodu jakožto možnost teoretickou, a nikoliv za svobodu jakožto možnost reálnou, která zahrnuje nejstrašlivější a nejriskantnější ze všech svobod, svobodu nebýt obětí.

Této věčné oběti se dostává grandiózních státních poct ve velkých sportovních halách, jako je kupříkladu Zetra [vybudovaná u příležitosti zimních olympijských her v roce 1984]. Právě tam měl také nedávno premiéru film Angeliny Jolie V zemi krve a medu. Pár měsíců před tím kritizovali tentýž snímek váleční veteráni, vesničtí muftíové [islámský znalec právní vědy] i ministr kultury Bosny a Hercegoviny, které pobouřil scénář (který ani nečetli) filmu, v němž se Bosňačka znásilněná srbskými vojáky zamiluje do Srba, za což si Angelina Jolie vysloužila nálepku „srbská děvka“. Když se poté dozvěděli, že to byli Srbové, kdo dívku ve filmu znásilnili, udělili režisérce u příležitosti filmové premiéry snímku nejvyšší státní vyznamenání, Zlatou lilii.

„To nejlepší, co Bosnu a Hercegovinu od podpisu Daytonské dohody potkalo“

Ceremonie, která se konala v Zetře, tak nebyla prožívána jako filmová premiéra, ale jako slavnost předání mezinárodního certifikátu stvrzujícího status oběti. „Snímek Angeliny Jolie je to nejlepší, co Bosnu a Hercegovinu od podpisu Daytonské dohody potkalo,“ prohlásil dokonce po skončení premiéry velký bosenský muftí Mustafa Cerić, který byl pro tuto příležitost povýšen do role „nejrenomovanějšího filmového kritika“.

Angelina Jolie tak pro Bosnu a Hercegovinu ztělesňuje to, co Sacha Baron Cohen, alias Borat Sagdijev, ztělesňoval pro Kazachstán: seriózní mezinárodní referenci, i když s opačným znaménkem. Chtě nechtě z toho vyplývá, že Bosna a Kazachstán jsou dvě ztracené končiny, které k obhajobě svého raison d’être potřebují uznání Hollywoodu. Což je ke škodě Bosně, protože kazašské elity alespoň neoznačily film Borat za to nejhorší, co Kazachstán mohlo od vyhlášení nezávislosti potkat.