Navzdory neustálým jednáním a vysokému objemu poskytnutých půjček během posledních dvou let se v Řecku, Portugalsku a některých dalších periferních státech Evropské unie situace v oblasti vývozu, výběru daní nebo hospodářské soutěže nadále zhoršuje.

Ze slepé uličky vede jen málo únikových cest. Zadlužené státy se v první řadě nemohou jen tak zbavit společné měny, protože by to zasáhlo věřitele, kteří požadují splátky v eurech. Země zatížené dluhy však nejsou ani schopny zajistit běžné fungování svých firem, protože v oběhu není dostatek eur a ony nemají právo samy vytisknout další peníze.

Zbývají jim pouze dvě možnosti: žádat o dlouhodobé půjčky v eurech u MMF nebo Evropské unie, nebo zavést paralelně národní měnu (řeckou drachmu či portugalské escudo), ve které by v případě potřeby mohly tisknout peníze.

Více stability do chodu států

První varianta (zatím pravděpodobnější) může fungovat pouze za podmínky, že „chvályhodné“ vývozní země EU (Německo, Nizozemsko a Lucembursko) budou mít i nadále zájem přilévat peníze do zemí s neukázněným finančním řízením. Může se však stát, že tyto periferní státy nebudou dostatečně motivované k tomu, aby své problémy řešily.

Druhou možností by bylo opětovně zavést národní měnu paralelně v oběhu s eurem. Dlužníci by tak věřitelům mohli snadněji splácet půjčky v eurech, měně, která by do země proudila z exportu a evropských dotací. Pro interní potřeby státu by sloužila národní deviza.

Toto řešení by zároveň přineslo více stability do chodu států, neboť platy učitelů, hasičů či lékařů by byly vyplácené v národní měně, kterou by bylo možné v případě nouze dotisknout. Směnný kurs mezi eurem a národní měnou by byl pohyblivý, což by pravděpodobně vedlo k ročnímu poklesu kupní síly a reálných platů asi o pětinu.

Jako na přelomu 80. a 90. let

To by samozřejmě Řeky nebo Portugalce příliš nepotěšilo, ale o to dnes až tak nejde. Jde o to, aby v jižních státech Evropy žili obyvatelé, kteří budou sice chudší a méně spokojeni, ale zároveň ochotni pracovat za plat, který až dosud považovali za nedostatečný. Pro nás ostatní skutečná přidaná hodnota návrhu spočívá v tom, že už nebudeme muset vyplácet naše eura na konto záchranného fondu a zabráníme devalvaci eura neustálým tištěním nových peněz.

Osvědčil se už někdy podobný model? Za příklad si můžeme vzít zkušenosti v Estonsku na přelomu 80. a 90. let, kdy paralelně vůči sovětskému rublu a ještě před zavedením koruny v roce 1992 jsme platili také americkými dolary a německými markami. Právě tehdy pod vlivem paralelních měn a vysoké inflace nastalo přerozdělování zdrojů a výdajů ve společnosti. Pro část obyvatelstva to bylo těžké období, ale školy a nemocnice zůstaly otevřené, nikdo nezapaloval auta, existovalo finanční řízení a hospodářství se rychle přizpůsobilo podmínkám tržní ekonomiky orientované na vývoz. Stačilo jen pár let a Estonsko se v očích investorů stalo jednou z nejatraktivnějších zemí na světě.