„Psst, pojďte rychle dovnitř,“ sykne vyhazovač v Elektrobaru 4 Eléments na náměstí Republiky. Pak ukazuje na vyšší patra a vyzývá nás, abychom se ztišili. V horních bytech je zhasnuto. „Ticho, prosím!“ Jsme v Paříži, je sobota večer, 23 hodin. Chtělo by se zakřičet „Mejdáááán!“, ale nejde to. Paříž, dřívější Mekka evropského nočního života, se v tichosti ukládá ke spánku. „Paris is burning all night long,“ zpívala ještě loni v létě skupina Ladyhawke. Její kolegové z Mano Negra ale věděli už v roce 2002, jak na tom pařížské nokturno vlastně je: „Tout est si calme qu’ça sent l’pourri, Paris va crever d’ennui!“ ("Všechno je tak klidný, že to až smrdí zatuchlinou, Paříž chcípne nudou!“)

Noční život má "kulturní význam"

Podle Erica Labbé, který prodává hudební nosiče v My Electro Kitchen na ulici Quincanpoix, umírá noční život v tichosti, a to doslova. Ve městě už není nic slyšet, několik klubů v posledních dnech zavřelo, jako například legendární La Loco, který zkrachoval ve čtvrti Pigalle. Ale aktéři nočního života v Paříži to ještě nevzdávají. Eric Labbé spolu s dalšími umělci zahájil akci Když město umírá v tichu. Během jednoho měsíce podepsalo petici za záchranu pařížského nočního života, adresovanou mnoha politickým osobnostem z oblasti kultury a vedení města, 13 000 lidí. Petice poukazuje na ekonomický a kulturní význam noční zábavy pro region a požaduje okamžitý zásah z politické sféry, zrušení administrativních překážek a poskytnutí prostoru pro kulturní akce. Protihluková zařízení, omezená otvírací doba barů, vysoké nájmy v atraktivních lokalitách či zákaz kouření zavedený v roce 2008 – to vše je namířeno proti zábavě.

Léčba Berlínem

Někteří obyvatelé mají možná radost z toho, že jejich spánek neruší žádný „škodlivý hluk“, ale zklamaní pařiči odcházejí vyspávat kocovinu do jiných metropolí. Muzikanti dnes vyhrávají v New Yorku, Tokiu či Berlíně. Starosta Paříže Bertrand Delanoë by se měl zeptat svého německého kolegy Klause Wowereita, proč je Berlín už nějakou dobu „Mekkou klubařů“. „Wowi“ by mu jistě pověděl o nízkých nájmech a četných kavárnách, které se nemusejí pasovat s přísnými zavíračkami… Vzal by ho do „Berghainu“, v současné době „nejlepšího techno klubu na světě“, soudě podle časopisu DHMag. Na březích Seiny zatím nadobro zavřel své brány The Deep a horké noci v Bains Douches chladnou…

Budoucnost je na předměstí

Přece jen je tady ale jiskřička naděje v podobě dlouho očekávaného znovuotevření hudebního baru Flèche d’Orve 20. pařížském obvodu, který byl dlouhou dobu uzavřen. Bylo by ale příliš jednoduché dávat úpadek nočního života za vinu pouze prohnaným a dravým realitním makléřům nebo hrabivým majitelům klubů. Schopnost Pařížanů vyhledávat novou undergroundovou scénu končí u pařížského okruhu, který netvoří jen hranici města: milovníci noci se na opačnou stranu dálnice vydávají jen málokdy. Přitom vysloužilé industriální prostory by mohly městským „pařmenům“ posloužit velice dobře. Tektonický fenomén se zrodil právě na předměstí. Hnutí, v němž se mísí tanec, hudba a móda, zažívalo vrchol slávy v roce 2000, kdy se z pařížské periférie rozšířilo do světových metropolí. Proč by noční autobus nemohl vyložit všechny návštěvníky klubů za městskými hradbami (spíš než v Tokiu nebo New Yorku…)? Konečně by tak mohli daleko od nevrlých sousedů z plna hrdla zakřičet „Mejdáááán!!“

Romy Straßenburg