Francouzský prezident ji nesl na svých bedrech za podpory německé kancléřky Angely Merkelové. Jeho socialistický rival François Hollande slibuje, že pokud se stane prezidentem, bude o ní znovu vyjednávat. Rozpočtovou dohodu má v pátek 2. března podepsat v Bruselu 25 hlav států a vlád EU – nepřipojit by se měly pouze Velká Británie a Česká republika. Debata na toto téma přitom ale stále není uzavřena.

Podpis dohody otevírá cestu k procesu ratifikace, který bude v době, kdy dluhová krize zažívá v kontextu záchrany Řecka relativní oddych, podle všeho velice choulostivý. V úterý 28. února oznámil irský středolevicový premiér Enda Kenny navzdory veškerému očekávání, že hodlá v zemi uspořádat o ratifikaci dohody referendum.

Ve Francii se Nicolas Sarkozy rozhodl s parlamentní ratifikací počkat až do skončení prezidentských [22. dubna-6. května] a parlamentních [10.-17. června] voleb. Pokud ale bude znovu zvolen, hodlá schvalovací proces zahájit co nejrychleji. Zvítězí-li naopak François Hollande, nechtějí mnozí levicoví političtí představitelé o ratifikaci textu v jeho současné podobě ani slyšet. Hned na červnovém evropském summitu hodlají ve smlouvě, která byla vytvořena především proto, aby mohla být do kamene vryta Merkelovou hýčkaná rozpočtová disciplína, důrazně podpořit růst a ekonomickou vládu.

Předseda Evropské rady Herman Van Rompuy, kterého mají představitelé států a vlád potvrdit ve funkci na další 2,5leté období, by se rád vyhnul nejistotě kolem další smlouvy – smlouvy o Evropském stabilizačním mechanismu (ESM), která v současnosti prochází ratifikací. Německo, na nějž je vyvíjen tlak, aby zvýšilo palebnou sílu tohoto trvalého záchranného fondu, trvalo na politickém propojení obou textů.

Názorová protichůdnost Sarkozyho a Hollanda ohledně nové smlouvy zrcadlí co do obsahu současnou debatu v sedmadvacítce. Členské státy musejí poté, co daly pod nátlakem trhů přednost politice úsporných opatření, diskutovat o nejlepším způsobu podpory svých ekonomik bez dalšího prohlubování deficitu. Plány úsporných opatření, které se zavádějí takřka ve všech státech evropského kontinentu, sklízejí na pozadí rostoucí nezaměstnanosti v nejoslabenějších zemích čím dál větší kritiku ze strany odborů a veřejného mínění. Podle názoru mnoha vedoucích představitelů by hrozící recesi mohly ještě zhoršit. „V současné chvíli se příliš zaměřujeme na finanční sankce a balíky úsporných opatření,“ prohlásil předseda Evropského parlamentu, socialista Martin Schulz, během úterní návštěvy Atén.

Varování nesoucí se v tomto duchu se jen množí. Dvanáct zemí, mezi nimiž Itálie, Španělsko, Nizozemí, Velká Británie či Polsko, vyzývají k přeorientování hospodářské politiky, kterou hájí tandem Merkelová-Sarkozy. „Krize, které čelíme, je rovněž krizí růstu,“ prohlásili zástupci těchto zemí v dopise sepsaném z iniciativy italského premiéra Maria Montiho.

Podle dvanácti signatářů dopisu spočívá léčebná metoda ve větší liberalizaci, reformě trhu práce v každé členské zemi a ve větší otevřenosti evropského trhu. Což nejsou zrovna řešení, která by propagovala francouzská levice!

Recese ohrožující sedmadvacítku navíc zneklidňuje její mezinárodní partnery. V nejbližším horizontu bude také – nebo možná zejména – nutné upřesnit podmínky aplikace paktu stability a růstu, který je od podzimu posilován. Španělsko požaduje snížení stanovených rozpočtových cílů, ale jeho požadavek smetla Komise a Evropská centrální banka ze stolu.

A pak je tu ještě jedna věc, která by mohla příštímu francouzskému prezidentovi zkomplikovat začátek mandátu: důvěryhodnost kolektivního dohledového rámce, který se postupně vynořuje z krize eurozóny.