Před domem pastora Laszló Tökese v Temešváru se v ono sobotní odpoledne 16. prosince 1989 shromáždilo několik stovek věřících na protest proti přesunu oblíbeného faráře do odlehlé vesnice. Tökes byl už po dlouhou dobu pod drobnohledem Securitate kvůli svému odporu vůči Ceaušeskově politice. Následovala tvrdá represe: více než 70 mrtvých. Poslední projev Nicolae Ceaušeska skončil 21. prosince 1989 skandováním „Pryč s Ceauseskem!“ „milovaným vůdcem" pak ve strachu uprchnul vrtulníkem. Krvavá lázeň, která poté následovala v Bukurešti [více než 1 000 mrtvých] i po 22. prosinci – oficiálním datu změny režimu – stále nebyla zcela objasněna. Většina bývalých spolupracovníků Securitate zůstává neodhalena. Jejich svazky buď nebyly předány Národní komisi pro studium archívů Securitate (CNSAS), nebo kvůli tomu, že byla tato instituce zbavena potřebných nástrojů ke stanovení jasného verdiktu.

Prošetřování svazků z revolučního období nadále probíhá. Obvinění vznesená proti Ionu Iliescovi, který se stal po pádu Ceauşesca prezidentem, z obhajoby války, genocidy, podílnictví na mučení v kauze „mineriády“ z 13. -15. června 1990 [horníci tehdy pomohli pořádkovým silám potlačit protivládní demonstrace], byly v červnu 2009 zamítnuty. V kauze Temešvárské revoluce byli odsouzeni generálové Mihai Chitac a Victor Atanasie Stanculescu na 15 let odnětí svobody a ke ztrátě hodností, ale rozsudek byl zpochybněn. Zpráva odsuzující komunismus [napsaná politologem Vladimirem Tismăneanu a adresovaná parlamentu] přišla až v roce 2006. Nestor Ratesh, bývalý ředitel Rádia Svobodná Evropa se domnívá, že „hlavní odlišností mocenské změny v Rumunsku byl její násilný charakter,“ na rozdíl od ostatních zemí tehdejšího komunistického bloku – Maďarska, Československa či Polska – kde byl „pád komunistického režimu poklidný a připravený.“ Historik Marius Oprea, předseda Ústavu pro vyšetřování zločinů komunismu v Rumunsku se domnívá, že „kdyby lidé tehdy nevyšli do ulic, tak by se změna režimu opozdila až do jara 1990“ a „že k legitimizaci nového režimu přispěla televize.“

Poprava bez procesu

Poslední "vypískaný" proslov Nikolae Ceaušeska dne 21. prosince 1989

Historik Marius Oprea se domnívá, že v každém případě předání moci nemohlo být v Rumunsku vyjednáno z důvodu nedostatku reforem v rámci Komunistické strany Rumunska, kde „byla moc uspořádána podle feudálního modelu a kde byl slyšet jen jeden hlas, hlas Nicolae Ceauşesca.“ Podle Mariuse Oprey byly události z 22. prosince 1989 jen„popravou Ceausescovy rodiny a nástupem k moci ‘druhé linie Komunistické strany’.“* Marius Oprea tvrdí, že obětí bylo více po nástupu této druhé stranické skupiny, tedy ne během samotné revoluce: „Nová moc se sebelegitimizovala násilím.“ Podle Nestora Ratesha „revoluce byla spontánní.“ Ale zdůrazňuje, že „prvek komplotu se objevil 22. prosince, kdy bylo jasné, že Ceaušescu se už nemůže udržet u moci. A tak se v paláci rozhořela horečná aktivita psaní programů a mocenských kombinací. Kontrola nad televizí byla v rukách spiklenců. Zbytek byla jen manipulace.“ Přesto byl podle Oprey „přechod k demokracii podobný jako v jiných post-komunistických zemích, například v České republice či Polsku,“ protože „stejně jako oni, i my jsme si prošli procesem privatizace komunismu.“ Bývalí představitelé nomenklatury či jim blízcí převzali kompetence členů strany.*

Poprava Nicolae Ceauşescu, přímo o Vánocích a bez jakéhokoliv procesu, je považována za barbarský čin odsouzeníhodný mezinárodním veřejným míněním. Ale historik Marius Oprea se domnívá, že byl „přínosný“. „Jinak by se Nicolae Ceauşescu velmi pravděpodobně stal senátorem na kandidátce Socialistické strany práce [uskupení vytvořené v roce 1990 bývalými aktivními komunisty, kteří se tak stali následovníky komunistické strany]“…