Reportér Guardianu Paul Lewis je posledním přírůstkem na seznamu údajných zlosynů, kteří byli zadrženi a vyslýcháni poté, co vstoupili na soukromý pozemek. Lewise policie zadržela a prohledala na základě paragrafu 44 Zákona o terorismu kvůli tomu, že si fotografoval Okurku Normana Fostera, jednu z nejvýznamnějších londýnských pamětihodností. Toto sledování a dohled nad neškodnými činnostmi, pro které nejsou protiteroristické zákony nezbytně nutné a kterého jsme svědky po celé Británii, je výsledkem rostoucího soukromého vlastnictví a privatizace kontroly měst. Čvrť Liverpool One, která zahrnuje 34 ulic v centru Liverpoolu je ve skutečnosti ve vlastnictví realitní společnosti Grosvenor, která patří vévodovi z Westminsteru. Ten si ji pronajal od města na 250 let. Soukromé společnosti vlastní a spravují části Bristolu a Leicesteru a i budoucí největší developerskýprojektStratford City v Londýně. Na ploše o rozloze téměř 70 hektarů bude Stratford City, se kterým se počítá jako s jedním hlavních dějišť Olympiády v roce 2012, představovat soukromé město ve městě.

Politici a developeři tvrdí, že se lidem taková místa budou líbit a pohrnou se tam za nákupy. Avšak budou představovat velkou výzvu pro veřejný život, kulturu a demokracii, která je v britských městech samozřejmostí už 150 let. Běžně se tam zakazuje spousta zdánlivě nevinných činností, jako skejtování, jízda na kolečkových bruslích a na některých místech dokonce i svačení, stejně jako filmování a samozřejmě fotografování. Rovněž pak žebrání, bezdomovectví, rozdávání politických letáků a pořádání politických demonstrací. Na místo pestrých bulvárů vytváříme sterilní, vysoce zabezpečené enklávy hlídané soukromými bezpečnostními agenturami a průmyslovými kamerami. Místo toho, aby nám tento důraz na bezpečnost dával pocit bezpečí, slouží jako připomínka všudypřítomné kriminality, která v nás strach jen přiživuje.

Sídlo správy města v enklávě soukromníků

Avšak jen málo lidí si uvědomuje, co změny, k nimž dochází přímo pod naším nosem, představují. Panuje domněnka, že ulice byly a zůstanou veřejné. Ve skutečnosti však byly na počátku 19. století města ve vlastnictví malé skupiny vlastníků půdy, většinou vévodů a hrabat. Jejich stará panství zahrnují i některé z nejskvostnějších georgiánských a raně viktoriánských náměstí. Ale to co dnes nevidíme, jsou soukromé bezpečnostní složky, které dohlížely na to, aby se tam nedostal nikdo nepovolaný; brány, mříže a kontrolní stanoviště.

Vzhledem ke stupňování nevole veřejnosti a současným procesem demokratizace na lokální úrovni, proběhla dvě parlamentní vyšetřování a ulice byly předány do správy místním úřadům. Od té doby se pro místní úřady stalo samozřejmostí ulice a veřejná prostranství ve městě „adoptovat“, tedy kontrolovat je a spravovat bez ohledu na to, kdo byl jejich skutečným vlastníkem. Dnes se děje pravý opak. Realitní společnosti přebírají kontrolu nad celými čtvrtěmi. Fotografové budou možná mezi prvními, kdo si toho povšimnou, avšak zdaleka se to nebude týkat jen jich. Když si lidé začnou uvědomovat následky těchto enkláv, bude možné něco udělat, aby se trend zvrátil?

Je ironií, že sídlo Úřadu Velkého Londýna (Greater London Authority), tedy sídlo demokratické správy města se nachází v More London, další enklávě v soukromém vlastnictví a správě. Starosta Boris Johnson nicméně minulý měsíc se soukromou kontrolou ulic a veřejných prostranství oficiálně vyjádřil svůj nesouhlas. Starosta má poměrně velké pravomoci z hlediska plánování. Městským okrskům totiž může nařídit, aby zamítly schválení nových návrhů, která tato kritéria nesplňují. Vzhledem k tomu, že prakticky všechny developerské projekty potichu umožňují, aby kontrola ulic přešla do soukromých rukou, jedná se o velmi důležitou pojistku.