Kodaňský summit představoval pro ony dvě stovky států, které tvoří mezinárodní společenství, poslední šanci ukázat, že jsou schopny dospět k řešení problému globálního oteplování. Naneštěstí události v Kodani ukázaly, že národní státy jsou samy velkou součástí tohoto problému. Nadešel čas učinit kvalitativní skok kupředu a začít přemýšlet o způsobu, jak je zbavit rozhodovacích pravomocí ohledně budoucnosti planety. Tento návrh zavání revolucí, ale nemusíme se ho bát. Celkem vzato, politika nespočívá v ničem jiném než v přiřazování určitým úřadům na určité úrovni řešení určitých problémů.
Pro politické aktéry je politika uměním možného, ale pro politology to je věda. Jestli je něco co víme, tak je to skutečnost, že na institucionálních mechanismech záleží. Jinak řečeno, možnost řešení problémů je úzce spjata s nástroji, které k dosažení tohoto cíle používáme. K dispozici máme jen jednu planetu, ale spravujeme ji dle směšného systému vlády, založeného na zastaralém konceptu suverenity. Ve své době byla suverenita užitečným vynálezem, který umožnil ukončení náboženských válek a nastolení jednotné centrální vlády nad feudálními pány. Ale dnes, když potřebujeme otázku klimatických změn pevně uchopit do svých rukou, tak se Obamové, Ťin-tchaové, Medvěděvové, Singhové a Lulové od zmíněných válečníků, kteří se snažili zachovat si svou autonomii za každou cenu, i za cenu kolektivní katastrofy, moc neliší.
Umění spojit národní zájmy
Život je plný příkladů, ve kterých rozhodnutí, jež se zdály racionální z individuálního úhlu pohledu, vyústily v kolektivní katastrofu, od závodů ve zbrojení po kácení pralesa v Amazonii, přes bankovní paniku a vyhubení ančoviček v Kantabrijském moři. Jádrem neúspěchu je absence závazné dohody pro zúčastněné strany a super-autority, která by dohlížela na její plnění. Případ změn klimatu je paradigmatem systému, ve kterém se činí rozhodnutí strukturálně, pokřiveným způsobem, aby se tak dospělo k neúplným výsledkům. Je to s podivem, ale Evropská unie (EU), ačkoliv byla odsunuta na okraj konfliktem mezi Spojenými státy a rozvojovými zeměmi, má k dispozici dva klíčové technologické trumfy k řešení problému klimatických změn. První soubor technologií zahrnuje systém obchodu s emisními povolenkami(který, ačkoliv by se mohl zdokonalit, je důležitým krokem kupředu); kapacitu technologických inovací, jak ve zlepšování energetické účinnosti, tak v zachycování CO2, rovněž pak zkušenost v oblasti zeleného zdanění. Jedná se technologie, které se bezpochyby dají vyvážet a které již Evropě umožnily stát se světovou jedničkou z hlediska energetické účinnosti, snižování emisí,obnovitelných zdrojů energie, zeleného zdanění atd.
Ale nejdůležitější technologie, kterou má Evropa k dispozici má institucionální charakter. Stejně, jako lze kritizovat malou roli EU na světové scéně, je hmatatelným důkazem, že je možné přinést účinná nadnárodní řešení problémů, kterým čelí nesmiřitelné zájmy národních států. Evropa vyřešila francouzsko-německou rivalitu, která má na svědomí miliony obětí, díky vynalézavé a vyvážené dohodě o přístupu k uhlí, oceli, jaderné energii a rozdělení produkce. Dnes je zřejmé, že pouze jediná společná autorita, schopná stanovit a vybírat ekologické daně v mezinárodním měřítku, aby je pak rovnoměrně rozdělovala a díky těmto prostředkům financovala adaptaci a inovaci potřebných technologií, bude moci proti globálnímu oteplování bojovat. EU tedy má jednou k dispozici něco, co vypadá jako ideální řešení. Zbývá jen vědět, jak ho prodat. Můj odhad? Planeta se oteplí.