Za své místo na slunci bojuje každý den francouzština v Evropské komisi při každodenní schůzce s novináři, která je důležitým mediálním okamžikem pořádaným pro stovky dopisovatelů z Bruselu. Spolu s angličtinou je jedním ze dvou jazyků těchto poněkud ponurých seancí, kam mluvčí předsedy Barrosa a různých komisařů přicházejí odpovídat na otázky. Z přesvědčení, ze zábavy nebo z neschopnosti se přitom někteří z těchto úředníků francouzštině vyhýbají. Občas je napomenou frankofonní novináři, které podporuje mnoho kolegů z latinské části Evropy, slušná řádka východních zemí a někteří Němci, kteří přestože anglicky hovoří, odmítají „angličtinu všude“.

O kousek dále v hlavním stanu NATO je francouzština opravdu v ohrožení. Přestože je i zde druhým oficiálním jazykem, na schůzkách a informačních setkáních dnes téměř chybí. Americká dominantnost, sled povětšinou anglofonních generálních tajemníků, dlouhou dobu paradoxní postavení Francie, která stojí jednou nohou v Alianci, druhou mimo ni, anebo omezená přítomnost dopisovatelů francouzských médií – to vše tuto situaci vysvětluje.

V Bruselu, bilingvním regionu, kde mluví francouzsky zhruba 90 % lidí, neztrácí francouzština pozice na trhu jen ve velkých mezinárodních organizacích. Všude „mizí po anglicku“, jak hezky říká Maison de la Francité, který usiluje o propagaci Voltairova jazyka. V nedávno vydané brožuře poukázala tato instituce zastřešená Bruselským regionálním parlamentem na jistý stupeň anglicizace, který lze vysvětlit statutem Bruselu coby mezinárodní metropole, což ale neznamená, že situace není alarmující. „Nejenže angličtina umožňuje orgánům a institucím, aby se vyhnuly mnohojazyčnosti, která je přitom logická, ale také aby minimalizovaly skutečný význam francouzštiny,“ soudí ředitel Maison de la Francité Serge Moureaux.

Neoblíbená francoužtina

Co zmůžou hlasy obránců francouzštiny proti tvrdým faktům? Očividně nic moc. Ani samotný Maison de la Francité si nedělá iluze. V oficiálních prohlášeních vydávaných belgickými úřady, podniky (veřejnými či soukromými), kulturním světem či médii si pro sebe angličtina urvala lví díl. Situace je až karikaturní. Tak například se toleruje věta, jako „Udělám vám print a slash budete mít v boldu.“ Létá se sem s leteckou společností, která si za motto zvolila „Flying your way“. Nově otevřené kongresové centrum se jmenuje Brussels Meeting Center. Lístky na metro prodávají v Bootiku. Daňové přiznání si můžete podat na portálu Tax on Web. Na starý film jdeme do Cinemateky a na výstavu do Bozaru…

Proč je francouzština tak neoblíbená? Protože angličtina tu je víc než kde jinde společným idiomem, který každému dovoluje pochopit alespoň minimum toho, co říká druhý. Protože se díky ní nemusí volit mezi francouzštinou a nizozemštinou – dvěma ze tří oficiálních jazyků belgického království, spolu s němčinou. Protože v podstatě nikoho nedráždí, včetně frankofonních občanů žijících v zemi, která „s jazykem nevychází dvakrát dobře“, jak říká spisovatel a novinář Nicolas Crousse v Belgickém komplexu (Le Complexe belge, Anabet Editions). V této zvláštní zemi, která nemá žádný společný jazyk (belgičtina neexistuje), jsou vlámština a „belgická francouzština“ svým dvěma starším sestrám (holandské nizozemštině a francouzské francouzštině) tím, čím je „muška pro lva: vrozenou vadou,“ analyzuje Crousse. Proto se také tento frankofon od Quiévrainu raději vyjadřuje prostřednictvím kreseb: už má dost komplimentů typu „na Belgičana každopádně mluvíte dobře“.

Bezmocným, stejně jako dojemným úsilím se Maison de la Francité snaží zachránit, co se dá. Instituce tak sestavila seznam anglicismů povolených a těch, které je lépe vynechat. V první skupině figuje například milk-shake, call-girl nebo pole position, ve druhé bulldozer, chatter nebo camping-car. Bude se ale ve frankofonních zemích jednoho dne říkat „bouteur“, „clavarder“ a „autocaravane“…?