Španělsko : 1 000 eur? Krásný plat!

Madrid, červen 2011: mladí protestující proti nejistotě na náměstí Puerta del Sol.
Madrid, červen 2011: mladí protestující proti nejistotě na náměstí Puerta del Sol.
13 březen 2012 – El País (Madrid)

Termín “mileurista” se objevil roku 2005 a značil mladé lidi bez jistoty v zaměstnání. Dnes, kdy je jeden ze dvou mladých Španělů bez práce, se význam slova posunul. Výdělek tisíc euro je něco, po čem mnoho mladých touží. excerpts.

Před šesti lety, v srpnu 2005, napsala do redakce El Paísu mladá Katalánka. Nazvala se „mileuristkou“ a zavedla tak termín pro ty, kteří vydělávají tisíc eur („mil euros“ je ve španělštině „tisíc eur“). Tehdy bylo Carolině Alguacilové 27 let a stěžovala si na tísnivou pracovní situaci své generace. „Mileurista je vysokoškolsky vzdělaný člověk mezi 25 a 34 lety, který je dobře připravený na výkon své profese, hovoří cizími jazyky, absolvoval postgraduální nebo doktorské studium, školení. Tři, čtyři roky se pohybuje na pracovním trhu, při troše štěstí byla polovina míst placená (...) Problém je, že nevydělává víc než tisíc eur, nedostává žádné prémie a ještě může být rád. Neušetří, nemá byt, auto ani děti, žije ze dne na den. Takový způsob života může být občas zábavný, ale brzy unaví (...)“ Když čteme dopis dnes, zanechává hořkou pachuť. Je totiž dokladem toho, že Španělé udělali krok zpátky. Fenomén „mileuristů“ přenechal místo své tísnivější verzi, „nimileuristům“, tedy těm, kteří nevydělávají ani tisíc eur („ni“ je ve španělštině „ani“). „Dříve jsme byli mileuristé a usilovali jsme o víc. Dnes usilujeme o to vydělat alespoň těch tisíc eur,“ říká Alguacilová, která vystudovala audiovizuální komunikaci, pracuje na volné noze a přestěhovala se do Córdoby. Sice už vydělává nad tisíc eur, ale prý ne tolik, kolik by si zasloužila. „Nejsem spokojená.“

V roce 2005 dosahovala nezaměstnanost mladých lidí 20 procent. Dnes se vyškrábala na 50 procent a už před časem překročila dvojnásobně evropský průměr (22,4 procent). Nejlépe vzdělaná generace má nejhorší vyhlídky od přechodu k demokracii v roce 1975 a cítí se být obětí excesů jiných. Až dodnes měla většina těchto mladých lidí podporu rodičů. Ale někteří o tuto berličku přišli. „Zhoršily se úplně všechny ukazatele,“ říká Esteban Sánchez, sociolog, který se tísnivé situaci mladých lidí věnuje. „Vysoká nezaměstnanost, velká pomíjivost a nízké mzdy. Je to děsivé. Neexistuje jediný údaj, který by přinášel jakékoliv pozitivní vyhlídky.“ „Začínáme mít pocit, že budoucnost neexistuje,“ říká Guillermo Jiménez, 21letý student práv a politologie a člen asociace vysokoškolských studentů „Juventud sin Futuro“ (Mládež bez budoucnosti).

Ve Španělsku žije 10 423 798 lidí ve věku mezi 18 a 34 lety. Jejich průměrný čistý měsíční příjem (včetně nezaměstnaných) je 824 eur. A ti z nich, kteří pracují, vydělávají podle údajů Španělské rady mládeže průměrně 1 318 eur měsíčně. Fenomén „mileurismu“ se navíc rozšířil i na profese, kterých se dříve netýkal. Polytechnická škola ve Valencii sledovala první pracovní kroky inženýrů a architektů, kteří absolvovali v roce 2008. Každý čtvrtý nedosáhl na plat tisíc eur. A co je horší: fenomén „nimileurismu“ zaznamenal 8procentní nárůst v případě těch, kteří absolvovali o rok dříve. Živým příkladem statistických údajů je 29letá Amanda z Valencie, která nechce prozradit své příjmení. Vydělává tisíc eur měsíčně a pracuje od 10:00 do 21:30 s půlhodinovou přestávkou na oběd. „Je to surrealistické, když odcházím z domova, obchody nejsou ještě otevřené, a když se vracím, jsou už zavřené. Pracuji na řídící pozici, ale vydělávám jako hlupák.“ V Amandě se mísí dva protichůdné pocity: cítí se vykořisťovaná a zároveň privilegovaná. Než našla svou současnou práci v oddělení prodeje, připadala si jako „věčná stážistka“. „Vystřídala jsem šest stáží. První byla neplacená. Alespoň mi dávali stravenky. A poslední – ve veřejné instituci – byla nejlépe placená, vydělávala jsem 600 eur.“

Podle slov Josepa Olivera, profesora aplikované ekonomie na Universitě Autónoma v Barceloně, 45 procent nezaměstnaných lidí mladších 34 let hledá práci už 12 měsíců.

Dolores je jednou z těch, kteří se nejprve osamostatnili, ale později byli nuceni vrátit se k rodičům (míra osamostatnění se v roce 2011 snížila na 4,2 procenta). Dvaatřicetiletá Beatriz Arrabalová je zase příkladem těch, kterým se osamostatnit nepodařilo. Už 550 dní je bez prostředků, přesto neztrácí optimismus. Vystudovala sociální práce a veřejné řízení a správu. Na studium si vydělávala jako telefonní operátorka s měsíčním platem 1100 eur, který dnes vidí jako nedosažitelný. Většina zaměstnání, kterými po univerzitě prošla, neměla s jejím povoláním nic společného. Ani její přítel nemá stálou práci, proto uvažují o tom, že opustí Španělsko. Jí v tom však brání rodinná situace: stará se o nemocného otce, přičemž oba žijí z jeho penze.

10. listopadu 2011 založila Beatriz na Facebooku skupinu s názvemTrabajo social: cómo lograr encontrar nuestro hueco (Sociální práce: jak najít skulinku). „Rozhodla jsem se založit skupinu, abych nám pomohla hledat volná místa na trhu v naší profesi. Dělíme se o zkušenosti a hledáme způsob, jak si navzájem pomoci,“ píše v úvodu.

Slovo „sklíčenost“ nestačí k vyjádření pocitu těch, kteří vsadili všechno na boom ve stavebnictví. „Právě k nim je dlouhotrvající nezaměstnanost obzvlášť krutá,“ konstatuje Josep Oliver. Hlavními hrdiny tohoto příběhu jsou nezaměstnaní s nedokončeným středoškolským vzděláním (v jejich případě dosahuje nezaměstnanost u lidí mladších 30 let až 55 procent). Snaží se vyjít, jak se dá.

Mladý pár čerstvých absolventů z Granady zápasí s další tváří problému: překvalifikovaností, která se týká 37 procent lidí mladších 30 let, kteří absolvovali vysokou nebo vyšší odbornou školu. Pětadacetiletá Natalia je logopedka a technička klinické analýzy. Její přítel, 23letý Jesús je průmyslový inženýr. Oba prodávají pojištění. „Za pojištění smrti dostanu 200 eur, za životní pojištění 120,“ říká ona. „Někdy si vydělám 900 eur měsíčně, jindy 90.“ Natalia věří, že brzy bude moci této práce nechat. Nabídli jí místo logopedky v psychologické ordinaci, přestože si bude muset přivést vlastní klienty.

Zhruba 75 procent mladých lidí je přesvědčeno, že se budou mít hůř než jejich rodiče. A 70 procent starších lidí má stejný názor. A zatímco mladí lidé zkoušejí různými způsoby podnikat (podle agentury Eurostat by 54 procent mladých Španělů chtělo mít vlastní podnik), vláda vytváří nová pravidla hry, která budou udávat kurs ekonomiky a potažmo každého z nich. V současnosti je nejrelevantnější nabídkou této generaci pracovní reforma, která ze střednědobého hlediska přinese mladým lidem práci, ale zároveň povede ke snížení platů. „Reforma se drží toho, co se udělalo už v minulosti: zlevní práci mladých lidí vzhledem k ostatním skupinám, což je způsob, jak přiznat nemohoucnost španělského pracovního trhu,“ říká profesor aplikované ekonomie na Univerzitě Autónoma v Madridu Santos Ruesga.

Podle slov ministryně práce a sociálních věcí Fátimy Báñezové má absence vyhlídek za následek, že řada „mozků“ nejlépe vzdělané generace dál balí kufry a stává se hrdiny bezprecedentního odlivu mozků. Podle nejčerstvějších euroukazatelů Evropské komise je 68 procent Španělů odhodláno opustit Španělsko. Toto číslo je vyšší jen v pěti z 31 dotazovaných zemí: na Islandu, v Švédsku, Rumunsku a Finsku.

Osmadvacetiletý Rafael Aníbal je novinář. V listopadu přišel o práci a žije z úspor. Začal zkoumat možnosti práce v zahraničí. Zvažuje, že odjede do Chile, kde může sehnat zaměstnání za 1100 eur měsíčně, což odpovídá jeho nejvyššímu platu ve Španělsku.

V prosinci založil Aníbal blog Pepas y Pepes 3.0 (pepasypepes.blogspot.com), kde shromažďuje svědectví mladých lidí, kteří opustili Španělsko. „Udělal jsem to z rozhořčení. Jak říká jeden Kubánec ve filmu Benita Zanbrana Havanské blues: Každý den mi doma přibývají rostliny a psi přátel, kteří odešli. Ta věta se mi líbí a navíc je reálná.

Neustále si pokládám tyto otázky: Co mám já společného se spekulacemi, rizikovou přirážkou nebo ratingovými agenturami? Proč nesou mladí lidé následky krize, se kterou nemají vůbec nic společného?“

Překlad: Tereza Benhartová

Factual or translation error? Tell us.