Jednu cigaretu za uchem, druhou si právě balí a přitom mluví rychlým, hlubokým hlasem. Šedesát cigaret denně dvacet let, to vám prohloubí hlas! Není divu, že do hlavní role svého filmu Hledá se Eric (Looking for Eric) o vášních manchesterských fanoušků obsadil režisér Ken Loach právě tohoto málo známého herce Steva Evetse. Pro roli manchesterského muže z lidu chtěl manchesterského muže z lidu. S tím se nešvindluje. Co má v sobě manchesterský hlas tak výjimečného? Právě tady nastává ta potíž. Events upřesňuje, že není z Manchesteru, ale ze Salfordu, tedy z druhého břehu Irwellu, „řeky barvy olova“. Je to dělnické město z nejtvrdších, před kterým může jeho furiantský soused jen sklopit hlavu. Autobusem jsme tam za pět minut, ale je to úplně jiný svět, dušuje se herec. Tamní jazyk se liší od jazyka, kterým se mluví v Manchesteru, Boltonu či Wiganu a ještě více od toho, jaký se používá v Leedsu nebo v Liverpoolu.

Steve Evets ve filmu Kena Loache Hledá se Eric

Na stanici BBC existuje pořad nazvaný Voices, který pomáhá orientovat se v džungli místních přízvuků. Naučíte se tam „mluvit manchestersky za deset minut“, debatuje se tam o různých způsobech výslovnosti slova „máma“ (od mom po mum) v pásmu dlouhém deset kilometrů. „Jazyk, to je hrdost. Odlišnost. Často se váže k nějakému městu nebo prostředí, k lidem z Liverpoolských loděnic, z Sheffieldských oceláren, z Manchesterských přádelen...“. „Za posledních deset let se mé povolání proměnilo," říká Kahleen Crawfordová, vedoucí skotského castingu filmu Heldá se Eric. "Přízvuk, který museli herci dříve maskovat, když jim volal producent z Londýna, je dnes jejich největší předností.“ K tomu, abychom si potrénovali ucho, nám jeden z nejbrilantnějších spisovatelů nové generace a autor velice temného díla Quatuor du Yorkshire David Peace doporučuje, abychom se vydali po stopách jeho mládí, svezli se autobusem z Huddersfieldu do Leedsu a „zaposlouchali se do výrazů a jazykového zabarvení, které se zastávku od zastávky mění“.

Žádný jazykový diktát

Od dob jeho mládí, kdy pro něj cesta z Huddersfieldu do Leedsu představovala podivuhodnou výpravu do labyrintu lidového jazyka, se věci změnily. Město prošlo modernizací. V bývalých tržnicích sídlí luxusní butiky. Přibylo tu mnoho cizích přízvuků od asijských po východoevropské a jazyky se mísí. Místní mluva má nicméně hroší kůži. Obyvatelé Leedsu se vzbouřili proti hlasovému záznamu na lince autobusu číslo 28, který je na jejich gusto nahrán v příliš „korektní“ verzi shakespearovského jazyka. „Od té doby, co mají Skotsko a Walles svůj vlastní Parlament," říká spisovatel, "se lidé ze severu hlásí důrazněji ke svým kořenům. Hlásí se ke specifičnosti svého hlasu. Stala se z toho móda, z níž skupiny jako Oasis těží až do absurdnosti. Používání jazyka je oslavnou a tvořivou záležitostí, ale občas je to i ústup. Těžko říct, kterým směrem postupujeme. Procházíme velkým zvratem.“

Sever se písmem příliš nevyjadřuje. „Je to antiintelektuální kultura," říká Peace, „velice fyzická, velice niterní.“ Projevuje se různou formou ve filmu, v písních, v televizi, na ulici nebo na stadionu. Dneska je přízvuk slyšet všude. Dříve slyšet nebyl. Na konci padesátých let před příchodem Beatles a jejich vtipálkovstvím kluků z Liverpoolu se zpěváci ze severu pokoušeli stopy vlastního charakteru potlačit. „Aby se mohl otec stát učitelem, musel chodit v Londýně na kurzy správného vyjadřování," vypráví Peace. "To bylo v roce 1957. V té době existovala pouze jedna forma angličtiny, angličtina vyšších vrstev, ta, kterou jsme slýchávali na BBC a která byla označovaná za ‚Received Pronunciation‘.“

Rock, film a fotbal v šedesátých letech všechno obrátily naruby. Liverpoolu narostla křídla. „Nádherné období," hodnotí univerzitní profesor a rozhlasový redaktor Rogan Taylor, který svůj život strávil na liverpoolském Kopu [tribuně pro fanoušky]. "Trenér Červených Bill Shankly nám sliboval vavříny a šílenství kolem Beatles se přeneslo i na stadion. Dav svým hráčům zpíval 'We love you yeah yeah yeah!' a 'We all live in a red and white Kop' [na nápěv Yellow Submarine]." Ti, kteří zpívají o velikosti a zklamáních malého kousku dělnického kraje, počínaje fanoušky Liverpoolu a Morriseyem a konče Beatles či postavami Loachových filmů, se stali ikonami světového romantismu a našli si spřízněné duše i daleko za hranicemi. Jak se zpívá v písni z liverpoolského Kopu: „You’ll never walk alone.