Konec ideologií

Rozhořčení nejsou schopni poskytnout odpověď na to, jak má po pádu ancien régime vypadat nové hospodářství, nová společnost či nový člověk. Každá z navrhovaných terapií se zdá být pouze částečnou, žádná z nich nevyvolává dostatek důvěry, aby bylo možné vše vsadit na jednu kartu.

Kouzelnou formulku našli po roce 1917 v Rusku: dát všechnu moc do rukou politických komisařů a jediné strany a všecko znárodnit. Ve Spojených státech dali v roce 1932 přednost Novému údělu: více státu a veřejných zakázek na oživení ekonomiky. V Německu se v roce 1932 uplatňovala stejná logika a ještě k tomu přidali válku: brát nepřátelům a přerozdělovat svým věrným, zbrojit, což uvádí ekonomiku do pohybu, a provádět výboje, které tyto náklady zaplatí. Jeden lid, jedna říše, jeden vůdce...

Ani po roce 1945 nebylo těžké najít nové mantry. Na Východě: znárodňování, těžký průmysl, centrálně plánované hospodářství, jedinec neznamená nic, strana je vším. Na Západě: využívej dotací, vytvářej společenství se svými někdejšími nepřáteli, zaveď sociálně-tržní ekonomiku, opatruj pluralismus a volný trh, ale také jej měj pod kontrolou; plať vysoké daně, aby bylo možné financovat sociální dávky, které zajistí ve společnosti rovnováhu.

Tento model myšlení v Evropě prokázal svou efektivitu, byl zárukou prosperity a svobod jednotlivce, z čehož těžily všechny ideologie vzešlé z tradice 19. století: liberalismus, konzervativismus a socialismus. V 70. letech byl absolutním vzorem pro obyvatele zemí „reálného socialismu“ sociální stát ve své sociálnědemokratické či křesťanskodemokratické podobě.

Návrat k prověřeným modelům minulosti už není možný

Dnes už tento model o své místo přišel. Ekonomika se zakládá na důvěře ve svá pravidla, na skutečnosti, že hodnota zboží může být díky penězům převedena v hodnotu v podobě jiného zboží. Před krizí vkládali klíčoví aktéři finančních trhů svou důvěru v hi-tech technologie, které měly minimalizovat pravděpodobnost zhroucení. A když k němu přesto došlo, citovali stoiky se slovy, že budoucnost je nepředvídatelná, a vyzývali vlády k poskytnutí pomoci. Co se týče pobouřených občanů, ti čerpali z náboženské rétoriky a vinu připisovali chamtivosti a lakomství – avaritia (jeden ze sedmi smrtelných hříchů v křesťanství) – a vyzývali k pokání.

Návrat k prověřeným modelům minulosti už není možný. A k dispozici nemáme ani jednoduché odpovědi. Klasické ideologie ztratily svou sílu přesvědčivosti. Samozřejmě, že vždy můžeme hájit tezi, že nástup postideologické epochy není ničím jiným než projevem dominantní neoliberální ideologie, která dovedně smazala rozdíly mezi levicí a pravicí, socialismem a konzervativismem, aby svou hegemonii upevnila ještě více. Nicméně je nutné připustit platnost dnes velice rozšířeného přesvědčení, že nadále nebudou kolem dějin otáčet ideologie, nýbrž úplně jiní aktéři - trhy.

Tradiční ideologie jsou postaveny na jistotě, která má svůj původ v osvícenství, že svět je tvárnou hmotou, kterou může člověk přetvářet podle své vůle a racionálních plánů. Nicméně k tomu, aby se lidé přidali k nějakému projektu, je potřeba jej podpořit nějakým motivem, který je nadchne, kvazi-biblickým příběhem o vyhnání z ráje a vstupu do země zaslíbené. Podle konzervativců by to byl návrat do zlatého věku. Podle marxistů beztřídní společnost. Podle nacionalistů solidární národní stát. Pro liberály království svobody. Intelektuálové, tradiční producenti ideologií, nevěří v existenci silné páky schopné nadzvednout základy světa.

Konec ideologií není koncem politiky

Přesto však ještě nejde o konec. Konec ideologií očividně není koncem politiky. Ta žije i nadále, i když jí dochází dech. Tradiční ideologické strany jako křesťanští demokraté, sociální demokraté, liberálové a konzervativci slábnou. Eroze ideologie oslabuje i stranickou loajalitu. Chybí dokonce samotné akceptování stranického systému. Politickým stranám se totiž nedaří navzájem se od sebe odlišovat a veškeré vzájemné spory tak vypadají jako uměle zinscenované, což pouze přiživuje narcismus hlavních aktérů.

Vyhrává typ vzteklého populistického politika bez jakéhokoliv projektu, bez jakékoliv vize budoucnosti. Tento politik sám dobře ví, že to od něj jeho voliči už ani neočekávají. V ideologických proudech minulosti byl hněv soustředěný a zatrpklost mohla jednoduše vyústit v kolektivní étos. Současný populismus je jen ventilem frustrací a napětí. Vede k bouřím a destrukci, ale k ničemu jinému. Nezrodí se z nich žádný další Lenin, Stalin či Hitler.

Pokud se budeme odvolávat na všechny katastrofy vyvolané ideologickou érou 20. století, určitě nejsme v nejhorší situaci. Ale také ne v nejlepší, protože ideologickou krizi doprovází zcela zásadní krize důvěry v politiku. Personální změny se tváří jako zcela nahodilé. Zajisté, politická hra nevede na vrchol státu tyranů, ale také není zrovna generátorem státníků.