Vyberte si jazyk
Markus Krall je poslední šancí Evropy. Je si totiž vědom, že tento kontinent potřebuje úspěch. A proto tento muž z poradenské společnosti Roland Berger již několik týdnů křižuje Evropu a navštěvuje téměř každý den nějakou banku, pojišťovnu nebo investiční fondy. Téměř každý den mluví tento devětačtyřicátník s nějakým předsedou představenstva, ukazuje prezentaci a rozdává stohy papírů. Ty je potřeba prostudovat. Vysvětlit.
Celkově je naplánováno kolem šedesáti takovýchto návštěv – a na konci chce mít Krall kolem třiceti podpisů. Každý v průměrné hodnotě deseti milionů eur. Krallovým cílem je sesbírat 300 milionů eur. Tři sta milionů eur k tomu, aby z nuly vznikla evropská ratingová agentura. Mnoho pokusů se stejným cílem v posledních dvaceti letech ztroskotalo. Krallův pokus je pro Evropu patrně poslední šancí, jak se postavit třem americkým ratingovým agenturám, které celosvětově dominují obchodu s bonitou: Standard & Poor’s Ratings Services, Moody’s Investors Service a Fitch Ratings. Velká trojka, jak se jim říká. Markuse Kralla žene vpřed názor, že velká trojka už má v Evropě jen velmi málo přátel.
Ale Krallovi protivníci jsou mocní. Každý podnik, každá banka, každý stát, který si chce od investorů na kapitálovém trhu půjčit peníze, potřebuje posudek o své bonitě. Čím je lepší, tím výhodněji se dají peníze sehnat. A s žádostí o tento posudek se téměř všichni obracejí na velkou trojku. Její moc je hluboce zakotvena v nařízeních, její oblíbenost u investorů je vysoká. Boj Markuse Kralla je proto bojem nerovným. Přesto se do něj Krall pouští.
Jeho plán začíná založením nadace European Rating Foundation. Krall doufá, že 12 až 18 měsíců po prvním dni provozu bude moci jít na trh s prvním ratingem. Chce začít klasifikací států. Podniky a banky přijdou na řadu později. Během tří let chce zaměstnat tisíc zaměstnanců. Již po pěti letech by se nová ratingová agentura měla dostat k 25 % podílu na evropském trhu. Po deseti letech na 25 % celosvětově.
Na světě je celkem 70 až 150 ratingových agentur
A co konkurence? Ano, již existují jiné ratingové agentury. Celkem je na celém světě aktivních zhruba 70 až 150 ratingových agentur (v závislosti na použitém zdroji), ale ty se angažují jen regionálně nebo v jednotlivých druzích cenných papírů. Investoři s miliardovým majetkem ale rádi peníze investují po celém světě a ve všech druzích papírů a dávají přednost posudkům z jednoho domu. A tento servis jim nabízí jen velká trojka.
Vlády si stěžují. Kvůli snížení ratingu bude pro země zcela jasně těžší a dražší si peníze půjčit na kapitálovém trhu. Je to skoro paradoxní: kvůli tomu všemu platí Atény či Lisabon statisíce eur ročně – ratingovým agenturám. V klasickém modelu, který chce sledovat i Markus Krall, si agentury nechávají platit od těch, které hodnotí.
Že přitom tři největší agentury jen stěží musejí s někým soupeřit, se ukazuje na jejich operačních ziscích: v roce 2011 byly výnosy z obratu u Fitch’s 31 %, u Standard & Poor’s 41 % a u Moody’s dokonce 44 %. Markus Krall, ač je sám poradcem, takovéto marže nevyžaduje. Evropská ratingová agentura má sice být financována soukromým sektorem, protože jak jinak by mohla nezávisle posuzovat státy - ale nemá být tak orientovaná na zisk jako velká trojka a už vůbec ne tak orientovaná na burzu, jako je Moody’s. Vše dohromady, tj. vysoký počet 30 investorů, forma nadace a nepřítomnost snahy o zisk, má zajistit nezávislost, doufá Krall.
V USA a v EU chtějí zákonodárci snížit význam ratingů velké trojky v nařízeních. Jenže: jakými kritérii by se ratingy měly nahradit? Škrtnutí bez náhrady by pouze vytvořilo nové problémy. Například manažeři fondů by si pak najednou mohli volně vybírat cenné papíry – a byli by v pokušení kupovat ty výnosnější, ale rizikovější.
K tomu se přidává i věrnost investorů. U moci se velká trojka přece drží hlavně proto, že si na ni penzijní fondy, peněžní fondy, hedgeové fondy, pojišťovny a banky za ta desetiletí už zvykly.
Agentury hodnotí i firmy, které patří mezi jejich akcionáře
Jejich ratingy jsou jednoduché. Snižují složitost finančního světa a cenné papíry jsou díky nim mezinárodně srovnatelné.
„Enormní vliv společností tvořících ‚Big Three‘ spočívá prostě v tom, že už existují tak dlouho, jak jen na Wall Street pamatujeme,“ říká zkušený bankéř v New Yorku.
Takže i když Markus Krall zvládne vytvořit evropskou ratingovou agenturu, bude stát před problémem, jak vůbec získat klienty.. Podniky a banky najmou ratingové agentury jen tehdy, když je investoři budou brát vážně. Investoři ale berou ratingové agentury vážně jen tehdy, když si je najímá velký počet podniků a bank. Je to začarovaný kruh.
Ale Markus Krall bojuje dál. Pro společnost Roland Berger je tento projekt již dlouho otázkou pověsti a poradenská firma bude samozřejmě doufat v nějaké ty výnosnější zakázky. A proto má Krall ještě jedno eso v rukávu. Eso, které mu má pomoci dlouhodobě změnit pravidla této hry. Je to studie od Roland Berger, která ukazuje, že mezi vlastníky Moody’s a McGraw-Hill, což je mateřský koncern Standard & Poor’s, patří stejné americké fondové společnosti: Vanguard, Capital World, State Street, BlackRock, když zde vyjmenujeme jen několik z nich.
Tato spojitost vyvolává zaprvé otázku, jak velké jsou střety zájmů, protože agentury hodnotí i firmy, které patří mezi jejich akcionáře. Zadruhé tato studie diagnostikuje právě kvůli úzkému propojení a vysokému společnému podílu na trhu „monopolistické struktury“ na ratingovém trhu. Moody’s a Standard & Poor’s tuto představu stejně smýšlejícího amerického komplexu striktně odmítají. „Samotná skutečnost, že se jeden investor současně angažuje u Moody’s a McGraw-Hill, ještě neznamená, že to je nějaké spiknutí,“ říká Daniel Kolter, německý šéf Moody’s.
Jeho kolega ze Standard & Poor’s se vyjadřuje ještě jasněji. „Ani můj šéf představenstva nemá vliv na rozhodování našich analytiků,“ říká německý šéf Torsten Hinrichs. Analýzy a obchod jsou podle něj striktně oddělené. Snahy Markuse Kralla a společnosti Roland Berger pozoruje Hinrichs s klidem: „Přejeme jim hodně zdaru. To myslím opravdu vážně.“
