Bezpečnost, nebo svoboda? Toto staré dilema v nás pořád hlodá a vyostřuje se v momentech, kdy terorismus a kriminalita získávají na agresivitě. Po 11. září převážil imperativ bezpečnosti do té míry, že všechny ostatní ztratily na významu. Po pokusu o atentát na letadlo mířící z Nizozemí do Spojených států přišly ne vždy přiměřené reakce. Máme se smířit s postupnou erozí našich práv, s pomalým úpadkem demokratických principů? I v těchto těžkých časech je nutné, aby si politika zachovala chladnou hlavu a nepodlehla emocím ani pokušení uvěřit, že odpověď na terorismus musí být nutně spojena s omezením svobod. Den po krvavém atentátu na nádraží Atocha, k němuž došlo 11. března 2004, zdůraznil král Juan Carlos nezbytnost držet se pevně principů právního státu; královna Alžběta po atentátu na londýnské metro7. července 2005 prohlásila, že „teroristé nezmění náš způsob života,“ čímž vyznačila hranici, která v demokracii nesmí být překročena, pokud nemá být systém, za jehož pilíř se považuje, znehodnocen.

Dnes se veškerá pozornost soustřeďuje na body scanner, kontrolní přístroje původně určené k lékařským účelům, díky nimž je možné „číst“ lidské tělo, odhalit každý detail, a tudíž i každý předmět, který má dotyčná osoba u sebe. Není to poprvé, co političtí představitelé emfaticky velebí technologie, zkreslují realitu a navrhují řešení, která se mohou projevit jako nebezpečná a neúčinná.Toto zkreslení je patrné v tom, že se debata soustřeďuje takřka výhradně na technické hledisko celé záležitosti a stranou zůstává její mnohem více zneklidňující aspekt: nespolehlivost kontroly na letišti v Amsterdamu a zejména pochybení americké kontroly. Americké úřady měly informace týkající se atentátníka, věděly, že je na palubě tohoto letadla, a nebyly schopné dát si tyto informace dohromady a zamezit dané osobě přístup do letadla. Zodpovědnost tu měly zpravodajské služby, ne technologie. Byla to chyba administrativní, nikoliv technická.

Selhání tajných služeb

Přenášet veškerou zodpovědnost na technologii začíná být nebezpečnou volbou, k níž se politikové uchylují ve snaze vyhnout se složitým otázkám. Enormní náklady spojené s instalací tělesných skenerů, o nichž se v posledních dnech mluví, podtrhují prvořadou nutnost posílit organizaci informací. I když totiž připustíme, že technologické nástroje dokážou zajistit bezpečnost letu, teroristé ze svých plánů jen tak nesleví. V této perspektivě musí být otázka tělesných skenerů posuzována ze tří hledisek: účinnost, náklady, respekt k důstojnosti a svobodě osob. Finanční investice jsou velké i vzhledem k vysokému počtu skenerů, které by měly být nainstalovány, aby se předešlo neúnosně zdlouhavému odbavování. A co si myslet o „virtuálním striptýzu“, který budou cestující muset absolvovat?

Zmíněným rizikem se už několik měsíců zabývá Evropská komise, která se obrátila na garanty soukromého života v jednotlivých členských státech, stejně jako na Agenturu EU pro základní práva, a získala velice kritická vyjádření. Tyto orgány poukazují na nutnost zavedení celé řady záruk, jako je například používání těchto nástrojů pouze v souladu se zachováním zásady nezbytnosti a úměrnosti a na základě specifických právních ustanovení; možnost odmítnout kontrolu tělesným skenerem, která by byla v tomto případě nahrazena kontrolou mechanickou; zavedení technologií, které by neumožňovaly rozpoznat sexuální charakteristiky či eventuální fyzické vady, to znamená technologií, které by pouze identifikovaly případné předměty; oddělení zaměstnanců, kteří fyzicky sledují kontrolované osoby, od těch, kteří sledují obraz; zničení těchto záznamů po kontrole. Nejedná se však pouze o otázku techniky: Evropská unie by měla především vydat informace týkající se slučitelnosti těchto opatření s Listinou základních práv, jejíž první řádky potvrzují právě nedotknutelnost lidské důstojnosti. To není řečnická fráze. Postupnou erozi svobod a práv, postupné uvykání společnosti na opatření omezující svobodu nelze přijmout.