Zaměstnanost ve výši 70% ekonomicky aktivního obyvatelstva, investice do výzkumu v hodnotě 3% HDP ročně, 3% hospodářský růst. Takto ambiciózní cíle si EU uložila v roce 2000 v rámciLisabonské strategie. Do deseti let se měly naplnit. Čas brzy vyprší a tato výzva pro Evropu směřuje k fiasku. Po hospodářství, které se mělo do roku 2010 stát „nejdynamičtějším a nejkonkurenceschopnějším na světě“ není ani stopa. Během deseti let se zaměstnanost zvýšila o necelé 4 procentní body a posléze se zastavila na téměř 66%. Investice do výzkumu a vývoje jen o málo převyšují polovinu toho, s čím se počítalo a jsou stále daleko za tím, co na tuto oblast vydávají hlavní světoví konkurenti. V důsledku krize spadl hospodářský růst průměrně na 0,8%. Stejně devastující vliv měla krize na hladinu nezaměstnanosti, která se přesto od roku 2000 snížila z 12% na 7%, ale v důsledku recese se opět zvyšuje na zhruba 10%.

Co dělat? Nemá cenu propadat sebemrskačství. Doba optimismu, který na počátku tohoto století vyrůstal z bezprecedentního úspěchu, kterým byl zrod jednotného trhu, zkrátka skončila. Dnes se ubíráme kupředu ve znamení realismu. Svět se změnil, globalizace postupuje. Co je horší, sázku o kterou se neúspěšně pokusila Evropa, vyhrála Čína. EU se však nevzdává. Nový totem nemá slovní pojmenování. Už nejde o hlavní město Portugalska. Tentokrát je to číslovka: 2020. Možná s nadějí, že bude asociovat „1992“, slogan jednotného trhu.

Neopakovat chyby

Po krachu první desetiletky, je zde snaha vytvořit novou. Konzultace v rámci zemí sedmadvacítky začaly v listopadu a skončí v polovině ledna [summitem 11. ledna]. Poté se bude 11. února v Bruselu konat první neformální summit evropských představitelů, kteří se seznámí s prvními obrysy návrhu Komise. Poté březnový summit stanoví konkrétní program, který se předloží ministrům financí. Konečné schválení pak bude spočívat na červnové Evropské radě. Nepůjde o žádnou revoluci. Spíše o přepracování a uspořádání cílů, kterých má být dosaženo hledáním „nových zdrojů růstu schopných vytvářet pracovní místa ztracená během krize“ v rámci EU a mimo ni pak možností využít globalizaci a vzájemnou závislost mezi státy. To vše v mnohem obtížnějším kontextu než v roce 2000, neboť dnes jsou rozpočtové rámce mnohem napjatější a sociální problémy se zhoršují, zatímco evropská populace stárne.

Rámcově budou podle prvního dokumentu EU dány tři priority: znalostní, tj. vzdělávání, výzkum a informační ekonomika pro růst založený na inovacích s vysokou přidanou hodnotou; flexicurity, podnikatelský duch a neustálé vzdělávání pro stimulování kreativity a sociální rovnováhy; konkurenceschopnější hospodářství, které má být zelenější a integrovanější, což přispěje ke zvýšení produktivity a výkonnosti na všech úrovních, od energetiky po dopravu. K tomu se přidá kvalitativní zlepšení veřejných výdajů. Jestliže byl Lisabon neúspěchem, tak to bylo dáno absencí metody: cíle byly správné, avšak nezavazující, ponechané na dobré vůli vlád. Podaří se nové strategii „EU 2020“ vyvarovat stejných chyb? Je hodně těch, kteří si to nemyslí. V současné době je v Evropě příliš nacionalismu. Pokud tomu tak bude i nadále, tak existuje riziko, že nové období, bude stejně jako předcházející představovat jen mnoho povyku pro nic.