Gerard Piqué proslul hned z několika důvodů. Zaprvé je to skvělý fotbalista, opora klubu FC Barcelona a národního španělského týmu. Zadruhé je snoubencem kolumbijské zpěvačky Shakiry. Piqué je však i zarytým katalánským nacionalistou, pokud nechceme říci přímo šovinistou, a svými názory se netají.

Loni na jaře, když se během slavného fotbalového utkání El Clásico, ve kterém se FC Barcelona utkala s klubem Real Madrid, hráči obou týmů vynořili ze svých šaten a chystali se vstoupit na trávník, spustil Piqué na své protivníky: „Ha, páni Španělé, s naším osmibodovým náskokem jsme už stejně vyhráli! Už nám zbývá dobýt jen Královský pohár. Pohár toho vašeho krále.“

Piqué pouze nahlas vyjádřil, co si mnozí hráči i fanoušci Barçy tiše myslí. Všichni by si přáli, aby Barcelona vyhrávala pouze za Katalánsko, aby se katalánský tým mohl účastnit Světového pohárů a aby trofej z něho přivezli Piqué, Puyol, Busquets, Xavi a Fabregas ne Španělsku či králi Juanu Carlosovi, ale Katalánsku. Prozatím se to zdá nemožné, jelikož FIFA jí účast v mezinárodních turnajích zakazuje.

Sportovní události jsou pro separatisty skvělou příležitostí

Pro katalánské nacionalisty byl sport vždy důležitým prvkem národní identity. Zejména za Frankovy diktatury, když byl Real Madrid oblíbeným klubem režimu, měly góly do branky „Royalistů“ sladkou chuť pomsty za roky ponížení a kulturní diskriminace.

Podobně je tomu se Skoty, kteří stále otevřeněji mluví o možnosti suverénního státu (referendum o nezávislosti se má konat v roce 2014). I oni berou fotbal smrtelně vážně a pro podporu svého týmu, jakož i všech ostatních, které hrají proti Anglii, jsou připraveni udělat vše.

Sportovní události jsou pro separatisty skvělou příležitostí. Slogany, vlajky a přehlídky národní jednoty představují běžný kolorit sportovních stadionů jak v Katalánsku, tak v Baskicku, Skotsku či na Korsice. Jde však jen o pozadí urputného politického boje o moc a peníze. Jeho bitevním polem byla až donedávna ulice – separatisté v různých částech Evropy s oblibou umísťovali bomby do obchodních domů, útočili na policisty a organizovali hladovky. Strach z chaosu a rozpadu státu pak často nutil politické vedení ve Španělsku, Británii či Francii reagovat použitím hrubé síly.

V Katalánsku je španělština považována za cizí jazyk

Kontext i strategie se však v posledních letech podstatně změnily. Obránci práva na sebeurčení dnes své zbraně používají spíše v uzavřeném prostředí ministerských kabinetů a evropských institucí a v podobě kulturních událostí a podpory regionálních jazyků. Tato strategie se jim bohatě vyplácí – v předvečer voleb či ve chvíli, kdy si potřebují udržet parlamentní většinu, jsou vlády často ochotny požadavkům separatistů výměnou za jejich podporu vyhovět.

V této bitvě je i jazyk obávanou zbraní a na tomto poli jsou právě Katalánci stejně hbití jako na hřišti. V Katalánsku je španělština považována za cizí jazyk a místní školy jsou povinny ji vyučovat pouze čtyři hodiny týdně. Tím hůře pro ty, kteří sem s rodinami přijedou z Kastilie či Andalusie a hledají pro své děti školy s výukou pouze ve španělštině.

Ve vyjednávání se státními úřady neváhají separatisté použít dobře mířených proevropských argumentů. Hájí názor, že nezávislost Katalánska, Baskicka či Skotska španělský nebo britský národ nijak neohrozí, jelikož evropská federalizace roli národních států tak jako tak omezí. Odevzdávají-li státy každým rokem o něco více moci Evropské komisi, proč jí také trochu nedat Edinburghu či Barceloně?

Příliš nejistá kořist

Tato nadšeně proevropská rétorika představuje pro separatisty šikovný způsob, jak se zbavit dlouholeté nálepky nebezpečných a nezodpovědných fanatiků. Za těchto podmínek se ústřední moci separatistické názory jen těžce kritizují, jelikož by se tak musela obrátit proti myšlenkám, ke kterým se předtím hrdě hlásila.

V současné Evropě je myšlenka „státní moci“ zdiskreditována – v módě jsou naopak „decentralizace“, „obrana místních jazyků“, „výroba místních produktů“ či „regionální spolupráce“.

Pokud by se Skotsko, Katalánsko a Padánie staly členy EU, jakým politickým vlivem by mohly disponovat? Nacházely by se někde mezi Lucemburskem a Slovenskem, určitě ne v pozici ideální k účinné obraně svých zájmů v Bruselu. Ty jsou naopak lépe chráněny velkou Itálii či velkým Španělskem. Evropští separatisté se tak ženou za kořistí, jejímž chycením si nemohou být jisti. Taktika politického smlouvání se zdá být mnohem účinnější. Lize severu se tak ještě za dob, kdy byla členem vládní koalice Silvia Berlusconiho, podařilo dosáhnout změny pravidel ve financování regionů na úkor chudších italských krajů. Křesťanští demokraté z katalánské strany Konvergence a unie (CiU) se svými 16 poslanci ve španělském parlamentu zase získali výměnou za podporu reformám Mariana Rajoye několik ústupků ve prospěch Katalánska.

Gerard Piqué proto bude muset i nadále přinášet oběti a hrát za národní španělský tým. Minulý rok ho však naštěstí zbavili povinnosti nosit po hřišti Královský pohár. Finále totiž vyhrál Real.